Policie v úterý zveřejnila závěry odboru vnitřní kontroly, který prošetřoval zásah policistů při tragické události v Uherském Brodě před pěti týdny. Týkají se především taktického postupu policistů. Další šetření, především z trestněprávního hlediska, provádí Generální inspekce bezpečnostních sborů a na její výsledky si budeme muset ještě počkat.

Je nepochybné, že společným cílem politického vedení, policie i veřejnosti je minimalizovat výskyt takových tragických událostí. K tomu přispívají kroky viditelné, které jsou určeny i dalším potenciálním pachatelům. Nepochybně k tomu přispívají i kroky skryté, které zase zkvalitňují operační působnost policie. Je dobře, aby si obě strany toto uvědomovaly, a předešly tak zbytečnému osočování a hořkostem.

K tomu je nezbytné mít na mysli i skutečnost, že podobným tragédiím úplně zabránit nelze.

Kdysi dávno jsme sedávali po bytech a po večerech poslouchali slovutné profesory, kteří nesměli přednášet veřejně. Časy to nebyly snadné, většina z nás se živila prací v dělnických profesích a večer v teple bylo leckdy obtížné udržet pozornost. Člověk si pak z těch lekcí bral především to, co bezprostředně ovlivňovalo jeho každodenní život. Ale také to, co jistým provokativním způsobem vybudilo jeho pozornost, protože to nebylo tak jednoduše uchopitelné.

Jednou z takových trochu enigmatických pouček hodných zapamatování byla definice svobody jakýmsi trojúhelníkem, bez něhož není svobodou. Ty nezbytné další dva vrcholy oné definice, umožňující svobodě, aby vůbec byla, tvořily odpovědnost a riziko.

Odpovědnost ke svobodě jistě logicky patří, protože bezbřehá svoboda je pouze libovůlí. Nicméně souvislost s rizikem se vyjasnila až ve chvílích skutečně vypjatých. Podobných právě uherskobrodské tragédii.

K uchování dýchatelné, svobodné atmosféry je tedy potřeba, aby státní moc přistupovala k řešení situace odpovědně – a veřejnost zase s akceptováním rizika. Přijatelného, minimalizovaného, ale stále rizika.

Stereotypy nejsou na škodu

Z úst vedoucí odboru vnitřní kontroly Policejního prezidia Michaely Hýbnerové zaznělo, že při zásahu nastal jistý střet mezi dvěma policisty, kdo vlastně akci velí. Na jedné straně byl operační důstojník, k němuž se sbíhalo nejvíce informací (nejen z místa činu, ale i ohledně disponibility, lokalizace a času dojezdu posil), který byl mimo místo činu, možná s chladnější hlavou, s možností většího přehledu. Na druhé straně velící důstojník na místě, který měl zase větší, bezprostřední vhled do situace, těžko však s takovým rozhledem a chladnou hlavou, už i proto, že při zásahu šlo o zdraví a život nejen jeho, ale i ostatních kolegů.

Všem zúčastněným policistům – i těm případně chybujícím – je třeba vzdát hold, protože nepochybně odváděli to nejlepší. Vedení policie jistě nemá v úmyslu oslabovat morálku a nasazení policistů při takovýchto zásazích. Obecně lze tedy tvrdit, že by měla a priori své lidi v takovýchto situacích podržet. Neznamená to ovšem zametat chyby pod koberec a už vůbec ne krýt případné úmyslně chybné či dokonce protiprávní jednání.

Co se týče poučení z této kauzy, lze se oprávněně domnívat, že by se v policii měly dlouhodobě etablovat jisté organizační stereotypy. To, že by předpisy, výcvik i praxe měly zafixovat, aby bylo bez přemýšlení jasné, na kom v takovýchto situacích spočívá odpovědnost a kdo je cenným, ale jenom partnerem.

Minimum změn by mělo nastat i ve směrnicích. Nelze například zapomenout na zmatky, když vedení policie kdysi rozhodlo, že policisté budou nosit zbraň s nábojem v nábojové komoře. Na rozdíl od minulých dob, kdy tomu tak nebylo. Zvyk je železná košile a nové předpisy znamenaly nejen občasné nechtěné výstřely do země, ale i různá zranění. Poté se předpisy vrátily k původní metodice, ale problémy měli zase noví policisté, vycvičení podle pozměněných směrnic.

Změny, které nevejdou ve veřejnou známost, se pak nepochybně budou týkat taktiky zásahů. To je vlastní know-how příslušných jednotek a patří k právem chráněným informacím.

Mnoho pozornosti upoutala skutečnost, že pachatelův zdravotní stav neodpovídal podmínkám pro držení zbrojního pasu. Zde je třeba natvrdo kriticky říci, že jde o dlouhodobě škodlivou, hypertrofovanou „ochranu osobních a citlivých údajů“. Za současného stavu, který nepřeje takzvanému sdružování evidencí, pak nastávají situace, kdy příslušné informace nemají právě ti, kteří by je mít měli.

Na dogmatické ochránce dat narážejí zpravodajci, policisté a mnoho dalších státem placených úředníků a příslušníků. Ti by chtěli vykonávat odpovědně své poslání, ale narážejí na teoretické floskule, které mají pramálo společného s životem a efektivním využíváním státního aparátu. Ochrana dat v přiměřené míře je samozřejmě třeba, ale současný stav je někdy paradoxně výhodnější pro pachatele než pro orgány vymáhající právo. Tato kritika nemá v úmyslu prosazovat bezbřehý nekontrolovaný přístup všech ke všemu, ale dovolává se selského rozumu, který by vybalancoval právě tu svobodu, odpovědnost a riziko.

LN, 2.4.2015