Zdá se, že jednou z nejoblíbenějších činností managementu české kriminální policie posledních dvou let je podávání žádostí o uvolnění ze služebního poměru. Odcházejí zpravidla ti nejosvědčenější, nejzkušenější, nejlepší. Lidé, kteří něco dokázali. Velitelé, kteří mají přirozený respekt, kteří dovedli nejen definovat náročné cíle, ale dovedli jich i dosáhnout.

Do příslušného formuláře tihle ostřílení bojovníci obvykle žádný důvod nevyplňují. Až na výjimky odcházejí tiše, bez komentářů a při svém odchodu často neuslyší ani ono prosté děkuji. Někteří, jako např. odcházející ředitel pražské policejní správy Petr Želásko, si ještě vyslouží pochybné rýpnutí svého ministra vnitra.

Jiří Komorous bude možná výjimkou. Mnoho let patřil k těm nejviditelnějším postavám ve vedení. Na rozdíl od mnoha jiných se nebál vystupovat před médii, na rozdíl od mnoha jiných se také dovedl vyjadřovat. Měl to, čeho se mnoha současným šéfům kriminálek nedostává. Mluvím o razanci a odhodlání se zločinem opravdu bojovat. Nepatřil k těm, kteří práci u kriminálky považují za úřad a nejraději jej vykonávají ve své kanceláři.

Nemohu uvěřit, že právě on by byl unaven bojem se zločinem, kterému zasvětil svůj život. Uvěřil bych spíše tomu, že je unaven poměry v české policii, svými nadřízenými, především pak způsoby jejich jednání a řízení. Modelem řízení, který říká: "Chceme změnu, netušíme však, o čem by měla být." - "Chceme dělat správné věci, netušíme však, které to jsou." Současné vedení ministerstva vnitra a policie tomu říká reforma, mnohem více se to však podobá personální čistce.

"Pane plukovníku, potřebovali bychom, abyste odešel… máme zájem se dohodnout… prosím, napište si žádost o přeložení na méně exponované místo." Tak nějak zní úvodní věty rozhovoru, které vyslechli někteří z mých bývalých kolegů v nedávné minulosti od svých nových nadřízených. Příčinou není žádné selhání dotyčného důstojníka. Jen snaha pod pláštíkem reformy dosadit do vedoucí pozice "novou tvář", někdy i bez ohledu na to, že "nová tvář" je jen "manažerským embryem".

Ono personální "osvěžování" však odpaluje salvy torpéd, jež decimují již tak významně oslabenou motivaci policistů. Každý policista na vlastní oči vidí v barvách svou možnou perspektivu. Tvrdě léta dřít, vypracovat se na nějakou úroveň a pak zjistit, že se někomu - toho času důležitému - nelíbí vaše tvář, sbalit kufr a odejít.

V podmínkách současné policie můžete zapomenout na nějaká pevná pravidla služebního postupu. V situaci, kdy vedete válku se zločinem, si také nemůžete dovolit vést válku ještě se svými nadřízenými. Při výkonu této profese se bez podpory nadřízených prostě neobejdete. Pokud vám dá nadřízený najevo, že máte odejít, obvykle to znamená, že vám žádná jiná možnost nezbývá. Odejdete. Nerad bych však předjímal skutečné důvody odchodu Jiřího Komorouse. Hlasité vytrubování policejních špiček o odchodu se všemi poctami mi však trochu zavání falešnými tóny. Opravdu mu chtějí poděkovat za odvedenou práci a skvělé výsledky, anebo se jen třesou, aby legendární velitel za sebou pořádně a nahlas nepráskl dveřmi? V takovém případě by pečlivě lakovaná fasáda zřejmě zřetelně oprýskala.

Jak se zdá, skuteční bojovníci se zločinem jsou v řadách služby kriminální policie a vyšetřování čím dál větší vzácností. Je třeba se zeptat, zda jde o přirozený proces vymírání, či zda náhodou nejde o skryté vybíjení. Bylo by také zajímavé odkrýt vlivy ministerstva vnitra nebo, lépe řečeno, osobní vlivy ministra vnitra na obsazování některých velitelských funkcí v Policii ČR.

Ať už je to ale jakkoliv, nemohu se ubránit pocitu, že management služby kriminální policie a vyšetřování v posledním období poněkud houbovatí.

Právo, 8.10.2008

Autor je bývalý ředitel Finanční policie, www.zimmel.cz