Nejde o žádnou legraci. Podstatou událostí, o které tu budu psát, je skutečnost, že na některých specializovaných policejních útvarech služby kriminální policie a vyšetřování byla zavedena pro zde sloužící policisty nová, naprosto unikátní povinnost, která nemá, alespoň pokud vím, v historii české policie obdoby.

Jemnocitným povahám se omlouvám za ten nadpis, který je někde na hranici slušného vyjadřování. Obvykle se tak ani nevyjadřuji. V tomto zvláštním případě je však nadpis nositelem sdělení, jež nesouvisí s ničím méně významným, než je styl činnosti čerstvě reformované policie, respektive některých jejích útvarů.

Pokud máte za to, že se policisté některých specializovaných útvarů pro boj s nejzávažnějšími formami zločinu nově více cvičí v dovednostech, jak lépe a efektivněji bojovat s organizovaným zločinem, jste bohužel na omylu.

"Naším novým úkolem je podávat informace o kontaktech s bývalými policisty našeho útvaru," prozradil mi nedávno můj přítel a také bývalý kolega z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Oněměl jsem překvapením. V téhle jednotce jsem odsloužil šest let a teď mám být sledován?

Přiznám se, že jsem tomu nejprve nevěřil. Ale skutečně existuje zápis č. 7 z porady ředitele ÚOOZ s vedoucími organizačních článků útvaru konané dne 3. září 2008 v Praze, který mluví jasně. Mezi zaktualizovanými a dosud platnými trvalými úkoly uloženými na poradách ředitele útvaru je pod bodem 14 uvedeno: "Veškerý kontakt s bývalými pracovníky ÚOOZ hlásit bezprostředně nadřízenému." Odpovědni - všichni pracovníci útvaru.

V duchu počítám, kolik policistů na tomto útvaru během jeho historie vlastně sloužilo. Od roku 1995, kdy byl založen, to musí být stovky lidí. A další stovky detektivů v aktivní službě mají za úkol podávat o kontaktech s nimi hlášení svým nadřízeným.

Musel jsem také přemýšlet nad tím, kdo z nás dvou je vlastně předmětem zvýšené pozornosti policejních funkcionářů. Jsou snad stovky bývalých policistů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu považovány za nějakou hrozbu? To by mě zajímalo, jak k takovému závěru policejní vedení dospělo?

Nebo jsou to sami elitní detektivové specializovaných útvarů, o jejichž svéprávnosti jejich nadřízení pochybují, a kteří jim proto musí oznamovat, co dělají ve svém volném čase?

Naprosto mi rovněž uniká, na jakém právním základě je toto opatření přijato, a stejně tak mi není jasný ani jeho smysl. Takovéto aktivity jsou podle mého názoru velmi sporné a řekl bych, že i za hranicí zákona.

Možná se ale mýlím a naší reformované policii opravdu nyní velí géniové, kteří vědí, co a proč dělají.

Potřebují-li tedy mít přehled o kontaktech bývalých policistů s těmi současnými, pak by tedy měli přesně znát i obsah našich rozhovorů. Snad tedy věci pomůže, když to alespoň sám za sebe prozradím. Svých bývalých kolegů z elitních policejních útvarů, pokud se s nimi potkám, se obvykle vyptávám, kdy naposledy viděli živého pachatele trestného činu. Pravda ovšem je, že odpověď umím docela dobře odhadnout. Při tomhle stylu řízení je jasné, že už dlouho neviděli a ani hned tak neuvidí. Možná ale brzy budou hlásit svým nadřízeným i kontakt se svými rodinnými příslušníky a bývalými spolužáky. V době, když jsem ještě na kriminálce sloužil, šlo hlavně o to vyhledávat a objasňovat trestnou činnost a zjišťovat její pachatele. Vážně hodně mě mrzí, že tomu teď už tak docela není.

Nedávno jsem četl, že premiér Topolánek pochválil svého ministra vnitra Ivana Langra za to, že pod jeho vedením přestalo být ministerstvo vnitra ministerstvem strachu. Byl jste nejspíš špatně informován, pane premiére. Zdá se, že je tomu přesně obráceně. Takovéto poměry jsem totiž za posledních patnáct let v resortu MV ještě nezažil. Možná jste to ale myslel jinak. Ti, pro které přestalo být MV ministerstvem strachu, mohou být, jak se zdá, v současné době totiž jen zločinci.

Právo, 24.9.2008

Autor je bývalý ředitel Finanční policie, www.zimmel.cz