V úvodu Tomio Okamura vyjadřuje tezi o platech státních zaměstnanců: „Hlavní důvod přece je, že stávkující nevidí rozumné důvody pro jejich snižování. Argumenty a fakta, která zazní nížeji, nejsou nová, ani objevná. Jen se zdá, že hlavně na vládě, se nad nimi nechce nikdo zamýšlet.“ Vláda se tedy podle Okamury nechce nad argumenty stávkujících zamýšlet. To je ale obludné míjení se v argumentech. Vláda přeci jednoznačně tvrdí, že cílem redukce výdajů na mzdy a platy státních zaměstnanců není plošné snížení platů o 10%. Vláda vyzývá vedoucí pracovníky ve všech státech řízených úřadech a pracovištích, aby hledali efektivnější řešení a tam, kde je to možné maximálně redukovali počty zaměstnanců. Nikdo přeci nepochybuje, že výkonnost státní správy je v poměru k počtu zaměstnanců nedostatečná. Jinak a lapidárně řečeno - pokud se počet státních zaměstnanců sníží o 10%, nikomu ze zbylých zaměstnanců plat neklesne ani o korunu. Tam, kde se počty lidí zredukují ještě více, existuje prostor ke zvýšení mezd a platů.

Příčiny krize jsou dle Okamury jasné. Píše: „Celosvětovou krizi rozpoutaly chamtivé a nepoctivé finanční ústavy a ratingové firmy. Do nepoctivých praktik byli namočeni světoví finanční hráči, někteří i s pobočkami či působností v České republice.“ Tato teze je bezesporu kromě prezidenta Obamy pravdivá i pro komunisty a obecně příznivce extrémní levice, kteří již od časů Marxe a na něj navazujících Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga správně odhalili finanční oligarchii jako původ všeho zla a všichni skuteční či domnělí příslušníci této oligarchie si nezasloužili nic jiného než kulku nebo oprátku. Je dosti důkazů o tom, že finanční, ratingové a realitní firmy, na které se nesmí zapomínat, naplňovaly politickou objednávku vlád USA o „lidovém kapitalismu“. V jeho zájmu se poskytovaly úvěry statisícům, možná milionům klientů, kteří nesplňovali kritéria bonity. Finanční letadlo se pak rozlétlo doslova do celého světa a jeho tvrdé přistání překvapilo i nejednoho „finančního experta“. Dnes, s odstupem dvou let titíž finanční experti unisono tvrdí, že to přeci dávno říkali. Nicméně, Okamura se opět argumentačně mýlí, když tvrdí, že naši státní zaměstnanci přeci nemusí pykat za hříchy těch, kteří krizi způsobili. Světová finanční a posléze ekonomická krize pouze odhalila, že hospodaření států je založeno právě na onom letadle mířícím špičkou k zemi. Deficitní hospodaření států je dlouhodobým trvalým jevem, kterým si politici západního světa kupují přízeň svých potenciálních voličů. Mistrovsky si v tomto směru počínala i česká levice. Nutnost snížit výdaje státu byla naprosto podceňovanou doménou politické hry o voliče a krize jen odhalila pravý stav věcí. Že je u nás ve státní sféře, zejména na úřadech, minimálně o 10 procent zaměstnanců více, než je zdrávo, je dávno známý fakt. I vlády ČSSD vyhlašovaly kdysi všeliké plány na redukci nákladů na státní správu. Neuspěly, protože to nebylo tak akutní jako dnes a ještě bylo možné v dobách růstu nevýkonnou státní správu platit.

, To, že je český stát zadlužený, má dle Okamury dvě příčiny. Píše: „Řekněme si poctivě, že tu jsou dvě hlavní příčiny - rozkradení, v lepším případě téměř rozdávání stomiliardového majetku za vlády pravice. A neúsporné hospodaření. Neúsporné hospodaření i za vlády levice v dobách, kdy jsme mohli šetřit na zlé časy.“ Ono bájné rozkradení majetku za vlády pravice, tedy vlády Václava Klause v letech 1992 až 1996, je obehranou písničkou Paroubka, Ratha a komunistů. Velká privatizace jistě nebyla bezchybným podnikem, nicméně neměla žádnou reálnou alternativu. Tou byla metoda navrhovaná Zemanem v podobě akciových společností vlastněných zaměstnanci (opět lidový kapitalismus). Větší kritiku si zaslouží oddalování privatizace bankovního sektoru. Nicméně na tom se rovněž nemalou měrou podílela česká levice. Ta bránila bankovní socialismus stejně vehementně, způsobem, kterým dnes kritizuje škrty vlády. Ke cti Miloše Zemana je nutné říci, že po příchodu do vlády banky na rozdíl od předvolebních slibů nemilosrdně zprivatizoval. Na nákladech, které tak vznikly, má však přinejmenším stejný podíl jako Václav Klaus. Školníci z Uherského Hradiště dluhy státu zcela jistě nezpůsobili, na jejich úhradě se však symbolicky podílet budou. Bude jich méně.

Okamura v dalším odstavci píše o šetření státu: „Ano - s tím se ztotožní každý, věřím, že včetně stávkujících, ale s důrazným dovětkem - užiteční a pracující lidé by měli být o peníze obíráni až na posledním místě.“ Problém je právě v onom spojení užiteční a pracující lidé. Pokud stát nemá zájem na tom, aby kvantifikoval počty užitečných a pracujících lidí ve státní sféře, je tato teze jen zbytečnou a bezvýznamnou floskulí. Privátní sektor dnes názorně předvádí, že návrat výkonů do předkrizového období lze zajišťovat s menším počtem zaměstnanců. Výkony průmyslu tak meziročně vzrostly řádově o 10%, na pracovním trhu se to však promítlo pouze mírným snížením nezaměstnanosti z 10 na 8,5%. Zvýšila se tudíž produktivita výroby. Ve státní sféře, kde se často výkony dají měřit velmi obtížně (počtem popsaného papíru?), existuje jediná možnost zvýšení produktivity práce a tím je snížení objemu peněz na odměňování. A to také vláda udělala. Tak v čem je, pane Okamuro, problém?

V dalším odstavci se opět skví levičácká teze, když Okamura píše: „Z výše uvedeného si troufnu odvodit ještě jeden podotek - dluh není tak velký proto, že by ho projedli důchodci, nezaměstnaní nebo matky s dětmi. Je velký proto, že co šlo, to se nesmyslně utrácelo a rozkrádalo.“ Tato věta je esencí levičáckého vidění světa, které má „zlou vládu“ oddělit od „hodného obyvatelstva“. Je především nutné Okamuru upozornit, že právě ty skupiny, o kterých píše, jsou škrty vlády postiženy nejméně. Důchodcům na rozdíl od Řecka či Portugalska nehrozí reálné snížení důchodů o deset či dvacet procent. Naopak, vláda jim od příštího roku bude důchody valorizovat. Rovněž tak matkám s dětmi žádná újma nehrozí. Pokud se zpřísní výplata dávek v nezaměstnanosti, jenom dobře. I nezaměstnaní by měli mít zvýšený zájem nalézt si rychleji práci. O tom, že jednou z příčin vysoké nezaměstnanosti v regionech severních Čech a severní Moravy je nízká kvalifikace potencionálních zaměstnanců a neochota stěhovat se za prací, se již popsaly hordy papíru. Ne, pane Okamuro, tuto argumentaci neberu. Souhlasím s tím, že se „nesmyslně utrácelo a rozkrádalo“. Bohužel, vždy v rámci platné legislativy a v souladu se zákony. Doufám, že připravované vládní reformy toto nesmyslné utrácení a rozkrádání zastaví.

Poté si v dalším odstavci bere Okamura na mušku Miroslava Kalouska, když píše: „Na garanta úspor se pasoval Miroslav Kalousek ověnčený skandály z předražených nákupů na ministerstvu obrany. Ten politik, který léta spoluvedl i vedl KDU-ČSL odpovědnou za ministerstva, kde se rozkrádalo nejviditelněji - tedy na obraně a dopravě.“ A toho Kalouska, který vytvořil „novou“ či recyklovanou stranu TOP 09, díky níž získala pravice v dosavadní historii nejvyšší množství hlasů a díky níž se současná vláda těší z historicky největší vládní většiny v poslanecké sněmovně - dodávám já. Jak jsem uvedl již výše, politici, mezi nimi i Kalousek, jsou těmi, kteří za stav českého státu nesou jasnou odpovědnost, ale tak bychom mohli vyjmenovat nejméně polovinu českého parlamentu „napříč politickým spektrem od komunistů, přes socialisty, konzervativce, liberály až po lidovce“. Vybrali jsme je my, voliči, protože žádní jiní lepší politici nejsou. Ty od půllitru piva nepočítám. Pokud současná vláda uspěje alespoň na padesát procent, bude to nebývalý úspěch po dvou desetiletích marných pokusů o zefektivnění státní správy.

Okamura pak kritizuje způsob škrtů a píše: „Problém v popularitě úspor je daný také plošnými a nepromyšlenými škrty - viditelná je snaha bezhlavě uspořit, ber kde ber.“ Pokouší se srovnávat stát a firmu, která si na úspory najme experty, a ti pak ukážou na slabá místa v ekonomice firmy a navrhnou příslušná opatření. To se v případě státu neděje a škrtá se „bezhlavě“. Problém je právě v tom, že nelze stát a firmu srovnávat, ačkoliv se o to řada „expertů“ neustále pokouší. Možná, že by experti navrhli zcela zrušit českou armádu, protože není nutná a je drahá, možná, že by navrhli zrušit i jiná ministerstva a možná celý státní aparát. Stát prostě firma není, vždy bude ovládán politiky a politickými zájmy. Kromě toho existuje jedna mezinárodní instituce, která státům radí jak postupovat. Tou je MMF. A jeho doporučení z posledních měsíců je prakticky stejné pro všechny státy světa. Škrtat výdaje! Pouze USA se pouštějí do riskantní operace „kvantitativního uvolňování“, tj. zvyšování množství bankovek v oběhu.

Na závěr své statě Okamura píše: „Šetřit se musí. Pokud ale vláda chce, aby se lidé obětovali za zlodějny druhých, měla by je o peníze žádat méně arogantně. Měla by padnout na kolena a o peníze své občany s pokorou prosit.“ Ale pane Okamuro, to snad ani nemyslíte vážně. V Česku proběhly volby a díky nim zvítězili ti politici, kteří ve volbách jasně sdělili, co budou v případě uchopení moci dělat. A teď to dělají. Mají k tomu mandát z voleb. Nemusejí ani klekat, ani prosit. Stačí mi, pokud splní většinu toho, co před volbami tvrdili. A pak jim buď dám, nebo nedám svůj hlas v dalších volbách. Tomu se říká demokracie.