Profesor a katolický kněz Tomáš Petráček poskytl Deníku N obsáhlý rozhovor, který má podpořit vydání jeho nové knihy Křesťanství ve víru kulturních válek. Zásadním bodem knihy i rozhovoru je nesmlouvavá kritika našich vysokých církevních hodnostářů, především však nedávno zesnulého Dominika Duky, který Petráčka mnoho let duchovně vedl, vysvětil a poslal na studia do západní Evropy.

Své souvěrce ve vysokých funkcích tento církevní historik nešetří ani na facebookovém profilu a při nejrůznějších přednáškách. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kritika oficiálního vedení naší katolické církve se stala v posledních letech jeho mottem. Má čestné místo i v jeho poslední knize, která čtenáři slibuje odborný a fundovaný vhled do zápasů, jež katolická církev v posledních stoletích vede především uvnitř svého společenství. Křesťanství ve víru kulturních válek je však mnohem spíš volné pásmo esejí o tom, co trápí liberálně smýšlejícího intelektuála, který se náhodou stal knězem a musí teď snášet rozmary nechápavého konzervativního molochu zvaného Církev římskokatolická v Česku. Jednostranný pohled, adorující progresivistické postoje, je pro Petráčkovy texty a přednášky typický.

Kniha Křesťanství ve víru kulturních válek obsahuje i kapitolu o polistopadovém vývoji katolické církve v našich zemích. Pokud však čtenář doufá že se něco dozví o statečných osobnostech jako byli Oto Mádr, Jiří Reinsberg, Jan Anastáz Opasek, Augustin Navrátil, Josef Zvěřina či František Tomášek, byť poslední dva jmenovaní už svobody mnoho neužili, bude zklamán.

Autor zploštil historii na sdělení, že vedení církve se přes restituce dopracovalo k obdivnému soužití s mocí (konkrétně s prezidenty Klausem a Zemanem), odcizení od svých oveček a strachu z nových výzev, které před nás moderní doba staví. Že biskupové si hrají na generály kulturních válek, brojí proti genderu, ač mu nerozumí, proti Istanbulské smlouvě, manželství pro všechny a podobným vymoženostem, a obhajují zastaralé konzervativní hodnoty včetně tradiční rodiny, ale ženám upírají právo na seberealizaci uvnitř staroslavné instituce

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými...
Zatímco poslední kniha renomovaného akademika a kněze, který je mimo jiné univerzitním kaplanem v Hradci Králové a brzy se prý má vrátit i na pražskou Katolickou teologickou fakultu, místy působí jako agitka progresivistických proudů v církvi, rozhovor, který s autorem pro Deník N vedl Prokop Vodrážka, má prvky dehonestačního pamfletu.

Svědčí o tom i Petráčkův jazyk: „církevní představitelé se začali ještě víc lísat k nositelům moci, jako byli Miloš Zeman nebo Andrej Babiš“, „mluví jako kmenoví náčelníci, kteří mají strach o osud bílé rasy“, „tlačili konspirační teorie, jak je migrace plánovaná snaha odkřesťanštění Evropy“, naše církev je podle něj „ubrečená“, připomíná „hokejovou šatnu“ a zcela nechápe snahy papeže Františka o liberalizaci církve. Co na tom, že papež František právě v otázce genderových ideologií, ochrany rodiny a snahy přinést světu i Evropě mír mnohem více souzněl s našimi biskupy než s progresivistou Petráčkem.

Zlatým hřebem Petráčkova rozhovoru je ovšem věta: „Já se obávám, že historici to jednou vyhodnotí tak, že nikdo po roce 1989 nepoškodil pověst české katolické církve a obraz křesťanství v této zemi tak, jako Dominik Duka.“ Následuje: „Zasáhlo mě, jak ani v několika dnech, kdy ho pustili z nemocnice, u něj neproběhla sebereflexe. Sepsal blog a dal rozhovory, které byly pořád stejné - žlučovité, zahořklé a útočné na všechny strany.“

Řeči o spodních vrstvách společnosti, pro něž Duka sloužil mši za zavražděného Charliho Kirka, pamfletický ráz rozhovoru dotvrzují. Takto se vyjadřuje kněz a akademik o svých souvěrcích a především o člověku, který mu podle jeho vlastních slov otevřel svět vyšších církevních kruhů, směroval jeho kněžskou dráhu, vyslal ho do světa a byl mu po mnoho let starším přítelem a učitelem.

Ale lásky bych neměl...
Co vlastně liberální čeští katolíci Dominiku Dukovi tolik vyčítají? Z prozápadně orientovaného dominikána, který se kdysi nepohodl s bolševikem, se v průběhu let stal odpůrce neřízené migrace a obhájce tradičních křesťanských, nikoli moderních evropských hodnot. Petráček Duku obviňuje, že se mu změnila osobnost, že církev obracel k minulosti a odmítal čelit výzvám současného světa. Ani na chvíli nepřipouští myšlenku, že nikoli Dominik Duka, ale svět, mocenské struktury a jejich představitelé kolem nás se výrazně proměnili.

Tak výrazně, že vzdělaný, sečtělý a prozíravý arcibiskup musel už z principu nesouhlasit s některými propagovanými směry a proudy, protože měl od mládí nutkavou potřebu prát se s nesmyslnými ideologiemi, hloupostí a manipulacemi.

Petráček zjevně žije v představě, že svět se vždy vyvíjí k lepším zítřkům i „hodnotám“ a staří konzervativci, kteří mají ve zdravé společnosti v popisu práce nastavovat mladým radikálům zrcadlo, jsou otravní zpátečníci, kteří vývoj brzdí. A sám to v rozhovoru potvrzuje, když hovoří o Tomáši Becketovi: „Řada duchovních – třeba Tomáš Becket – zemřela kvůli tomu, že ve společnosti nastavovala jiný hodnotový systém.“

Tady ovšem naráží na kořeny vlastního náboženství. Velká část křesťanských světců, stejně jako třeba antičtí vězni svědomí Antigona a Sókratés, nezemřeli proto, že „nastavovali jiný hodnotový systém“, ale proto, že urputně trvali na dodržování „Božího řádu“ či „zákonu bohů“, že se prostě odmítli zpronevěřit svému svědomí. Tomáš Becket, který se statečně postavil svému králi a bývalému příteli Jindřichu II., aby proti světské moci hájil práva církve, v tomto směru nebyl výjimkou. Křesťanští světci nezavádějí „jiný hodnotový systém“. Podle křesťanského učení se přece jen snaží jít ve šlépějích Krista, vrátit svět k Bohu, k jeho řádu.

Podobné ambice měl jistě i emeritní pražský arcibiskup, proto stavěl tradice a přirozený řád proti modernistickým tendencím, s nimiž nesouhlasil. Až čas ukáže, které jsou životaschopné a potřebné, a které zasmrdí a odletí komínem nebo zmizí na pohřebišti ideologií.

Nespravedlivé je i Petráčkovo tvrzení, že Dominik Duka propojil českou církev s politickou mocí, protože se přátelil s třemi prezidenty, z nichž dva Petráček nemá rád, a „lísal“ se k jednomu premiérovi. Stejně tak bychom mohli tvrdit, že se o nadnárodní, evropské mocenské struktury, dotace a granty, opírají mnozí čeští progresivní kněží s akademickou dráhou, třeba Petráčkův mentor Tomáš Halík, i samotný Tomáš Petráček. Je pouze nutné definovat, co chápeme pod pojmem „moc“.

Netuším, zda Tomáše Petráčka vede skutečně touha reformovat českou katolickou církev, ale jazyk a styl jeho textů a promluv a dehonestace názorových oponentů, která se stala jeho strategií i obchodní značkou, mu tento záměr velice komplikují. Vždy jsem chápala křesťanství především jako cestu velkorysé lásky, která je obrněna statečnou prozíravostí a obezřetností, což byly i zbraně kardinála Dominika Duky, jakkoli se v dílčích záležitostech mohl mýlit. Cestu nenávisti, pýchy a hrubého odsudku názorových oponentů však odmítám.

Psáno pro Lidové noviny, 26. 1. 2026