Stanovisko poslance Křečka ovšem není vůbec originální. V polovině 19. století a na počátku 20. století se těmito názory výrazně zapsali do dějin Karel Marx a zejména V. I. Lenin. Ten označil tehdejší kapitalismus po vzniku velkých společností jako „imperialismus“, poslední stádium kapitalismu. Od té doby uplynulo již více než sto let a kapitalismus nejenže nezmizel ze světové scény, naopak si vítězně razí cestu světem Čínu nevyjímaje.

Socialisté, kteří se v druhé polovině dvacátého století ujali vlády nad většinou západní Evropy, vymysleli způsob podplácení svého voličského elektorátu masivním zadlužováním státu. Je známým faktem, že základní dluh Řecka vznikl v 80. létech minulého století za vlády socialistů. Všechny další vlády už pouze tento dluh konzervovaly a teprve hospodářská recese posledních dvou let ukázala neudržitelnost státního dluhu Řecka. Podobně si počínali maďarští socialisté, kteří se postarali o obrovský dluh dnešního Maďarska.

Vůbec se mi nechce spekulovat o tom, jak by si poslanec Křeček představoval řešení stávající situace. Nicméně, problém vidím právě v tezi, že se současná moderní společnost neobejde bez masivních výdajů státu. Toto východisko, tak typické pro socialisty a komunisty alias „přerozdělovače“ bohatství mezi „bohatými“ a „chudými“, je právě příčinou současné neradostné fiskální situace většiny států euroamerické civilizace.

Existuje nespočet důkazů, že masivní státní výdaje do „společenského pokroku“, rozuměj podpora různě definovaných sociálně potřebných skupin, nezajistí společenský vzestup těchto skupin. Naopak, jediné státní programy vykazující úspěch jsou programy zaměřené na cílenou podporu vzdělanosti. Naší zkušeností je výsledek podpory romské menšiny bez vazby na důsledné sledování školní docházky popřípadě zařazování romských dětí do speciálních (dříve zvláštních) škol. Žádný pokrok u romské komunity nepozoruji. Pokud snad nějaký pohyb nastal, pak směrem emigrace určité části romské populace do Kanady.

Je tedy zcela zřejmé, že teze o nutnosti moderních států masivně vynakládat prostředky a tím se zadlužovat je pravou příčinou současných potíží. Je pozoruhodné, že právě v dobách ekonomických potíží vítězí ve volbách středopravicové strany. Chápu, že se program naší vlády nebude českým socialistům líbit. Byli to právě oni, kteří i do naší společnosti zavlekli teze o tom, že stát „nemůže zbankrotovat“ a další podobné nesmysly. Nebuďme však nespravedliví. I Vladimír Špidla a jeho vláda chtěli šetřit. Důsledkem snahy o šetření byl totální propad ČSSD ve volbách a odchod Špidly do Bruselu.

Evropa, poučena současnou ekonomickou recesí, se nyní pokouší hledat nový modus vivendi či operandi. Má-li být toto hledání úspěšné, musí být jeho výsledkem nová rovnováha mezi příjmy a výdaji státu. Je zcela zřejmé, že stát musí opět hlavní břemeno starosti o blahobyt občanů ponechat právě na občanech. Není udržitelné, aby v našem státě sociální dávky pobírala polovina obyvatel. Umím si představit, že toto číslo bude někde na úrovni pěti, možná deseti procent. Pokud by se alespoň z padesáti procent podařil tento úkol naší nové vládě, bezpochyby by vstoupila do dějin jako vláda, která změnila socialistické stereotypy v naší společnosti. To, nad čím lká poslanec Křeček, je přesně definovaný problém naší euroamerické civilizace.

Pokud se vlády s dědictvím socialismu minulého století nevypořádají, čeká Evropu neradostný zítřek, kde se mohou obrovské masy lidí skutečně ocitnout ve velmi tíživé situaci. Evropa by v konkurenčním boji s nastupujícími ekonomikami zcela jistě podlehla a potom by naše děti a vnuky čekal velmi zlý osud. Žádný jiný než kapitalistický systém není schopen současnou situaci řešit. Nadhazovat tudíž teze o tom, že se tento systém „přežil“ a že ho je nutné nahradit něčím jiným (komunismem?) je krajně neodpovědný přístup.