Na Václava Klause se útočí dobře. Svými nevětšinovými a často i provokujícími názory je známý, skoro se od něj očekávají, a proto také jejich bagatelizace či dezinterpretace se staly v médiích oblíbeným žánrem, na němž se zviditelňují politici i novináři (někdy je nelze od sebe rozeznat). Málokdy se však stane, že je tento „žánr“ doveden téměř k dokonalosti, jako to dokázal Martin Komárek (Klausův pokažený hudební sluch,

MfD 26.4

.). Je to tím pozoruhodnější, že autor patří k zavedeným a začasté i vtipným komentátorům prestižního listu, a naopak nepatří k bezhlavě zavilým „klausobijcům“, s nimž polemizovat je jen ztrátou času. Komárek je tentokrát pozoruhodný tím, že se mýlí kompletně ve všem. Dokonce i tam, kde chce prezidenta pochválit.

Václav Klaus přednesl ve vážené berlínské Bertelsmannově nadaci minulý týden projev o budoucnosti Evropy s názvem: Beethoven nebo Schönberg, Óda na radost nebo dodekafonie? (MfD 25. 4.) Vysvětluje v ní, že hudební příměr si zvolil proto, aby se zamyslel nad širšími, dlouhodobějšími souvislostmi budoucnosti evropské integrace. Z tohoto hlediska je pro něj prázdně patetická Beethovenova Óda na radost, příznačně zvolená za neformální hymnu Evropské unie, symbolem pokusu o umělé bratření. Naproti tomu Schönbergova obtížněji poslouchatelná dodekafonie lépe vyjadřuje častou „kakofonii“ (tónový nesoulad), „vyjadřující reálně existující zájmy a tendence, probíhající uvnitř evropského kontinentu“.

M. Komárek tento příměr označil za pochybný, což usoudil z toho, že čeští senátoři právě nyní lisabonskou smlouvu poslali k Ústavnímu soudu. „Může být větší příklad mnohohlasnosti?... Malá republika se vzpírá bezduchému kývačství vůči spornému dokumentu… Žádný důležitější evropský zákon neprojde, dokud ho stát neschválí.“

Odmysleme si, že to není pravda, i to, že po odmítnutí evropské ústavy v lidových hlasováních si EU jednomyslně (až na Irsko) „zakázala“ schvalování lisabonské smlouvy v referendech. Vtip je ale přece v pravém opaku toho, co pan Komárek tvrdí. To, před čím implicitně ve svém textu Václav Klaus varuje, je budoucí stav, který nastane po schválení přebalené euroústavy, kdy i zbytky dodekafonního „mnohohlasu“ zmizí v jásavém chorálu většinových hlasování.

Když pak M. Komárek žádá argumenty ke Klausovu tvrzení, že se současná Evropa mění v postdemokracii, v níž občané evropských států jsou na hony vzdáleny Bruselu, ale jeho rozhodnutím se musí podřizovat, zaváhal jsem, nejde-li o jeden z jeho „mystifikačních“ humoristických textů. Opravdu mu nestačí fakt téměř sto tisíců stran unijních zákonů, které jsme povinni bez ohledu na mínění našich občanů zavést do našeho právního systému? Je třeba mu připomínat třeba jen stupidní zákaz tradičních hotových jídel v restauracích, praktickou likvidaci českého cukrovarnictví kvůli nadiktovaným kvótám cukru, nebo slavný REACH, s potencí učinit náš chemický průmysl nekonkurenceschopný, abych z tisíců podobných norem jmenoval alespoň ty nejpopulárnější?

Pak jsem ale pochopil, že nejde o žert, ale že se pan Komárek prostě mýlí. To když vzápětí tvrdí: „Není lepší popsat současný vyspělý svět spíš než jako sešup k postdemokratickému otroctví jako prostor, kde se o svobodu jednotlivce bojuje?“ Jenže tím přece dokazuje, že má Václav Klaus pravdu! Pokud je nutno v dnešních demokraciích znovu bojovat o základní svobody, na nichž byly tyto demokracie a jejich prosperita vystavěny, je tu cosi shnilého. A právě tam a nikam jinam Václav Klaus knihami, články a přednáškami – jako byla tato berlínská - přece celá léta míří.

Autor se však, jak jsem již naznačil, mýlí dokonce i tehdy, když chce prezidenta za něco „vyváženě“ ocenit. To když ho označuje pro některé případy za „kanárka v dole, jenž dříve než ostatní signalizuje nebezpečí: „Dávno předtím, než svět upadl do úzkosti z „tiché tsunami“ – zdražování potravin, kvůli tomu, že se přidávají do biopaliv – varoval (VK) před deformací trhu. Omyl! To nebyla příčina, ale důsledek. Václav Klaus varuje – a je často vysmíván – před nástupem nového náboženství, enviromentalismu, jehož masivní útoky ženou populistické politiky k iracionálním rozhodnutím. Ta pak v důsledku znamenají kromě jiného i deformace trhu. Ne naopak!

A konečně se mýlí, když říká, že „Evropu jako „ódu na radost“ vidí jen komická skupinka nadšenců.“ Ostatně jsem si jist, že takto by se Václav Klaus o významných unijních sborech, které si nikoli náhodou právě sporný Beethovenův popěvek vetkly na čelo co hymnu rodícího se státu, určitě veřejně nevyjádřil. Byl by to omyl.

MfD, 3.5.2008

ředitel Tiskového odboru KPR