Znám pana Bystrova, muže hodného úcty a respektu, jako člověka, který nepřevléká kabáty podle požadavků doby. Jeho antikomunismus se opírá o životní zkušenost a intimní znalost historických faktů. Jako málokdo si uvědomuje, že „Komunistická strana Čech a Moravy je relikt, který nemá s moderní politickou stranou nic společného, jen se tak tváří“. Pravděpodobně máme i stejný názor na postavení KSČM v našem parlamentním systému. Komunistická strana Čech a Moravy je stranou protiústavní. Porušuje čl. 5 Ústavy ČR, který říká, že součástí našeho politického systému mohou být jen ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek dosažení svých politických cílů. KSČM k nim nepatří, neboť násilí nikdy neodmítla a základním pilířem její činnosti, stvrzeným v oficiálních stranických dokumentech, jsou akcenty silových postupů, ve zcela konkrétních výzvách Karla Marxe a Vladimíra Iljiče Lenina. KSČM je stále vyznavatelem velkého revolučního teroru a má ho pro vhodnou chvíli v záloze.

Oba, já i pan Bystrov jistě považujeme existenci poslední stalinské strany v Evropě u nás za českou národní ostudu. Až potud se spolu dlouhá léta shodujeme. Rozcházíme se však v hodnocení presidentského kandidáta profesora Jana Švejnara. Vladimír Bystrov píše s obavami o tom, že Švejnar počítá s komunisty „jako s reálnou a zcela akceptovatelnou politickou silou“. Vyjednávání Jana Švejnara o volební podpoře s představiteli KSČM považuje za zradu mravního kréda. Podporu „muže nabízejícího komunistům vstřícně ruku ke spolupráci“ označuje zapopulistický kalkul a projev politické nenávisti.

Ano, KSČM je zcela reálnou politickou silou, jak tvrdí Švejnar. Se zcela reálným úsměškem tahají českou společnost za ubohou fusekli upletenou kdysi počátkem devadesátých let. Ano, jsou silou, která si může dovolit vydírat kteréhokoliv kandidáta na prezidenta země, ať už je to profesor český či čechoamerický. Pan Bystrov je však více než nepřesný, když podsouvá prezidentskému prvokandidátovi, že jsou pro něj komunisti zcela akceptovatelní. Nejsou. Pan Bystrov je více než nepřesný, když podsouvá Janu Švejnarovi, že hodlá s komunisty spolupracovat. Nehodlá.

Profesor Švejnar komunistům naslouchá a nutí je je, aby naslouchali oni jemu. Dělá to s otevřeným hledím, bez postranních farizejských projevů štítivosti, s nadhledem a s uvědomělým rizikem, že to budou jeho političtí odpůrci proti němu používat jako předvolební kyj. Nepovažuje KSČM za sílu, která má právo zúčastnit se vlády země. Nepopiratelně přitom zdůrazňuje podmínky, za kterých by byl jako prezident ochoten komunisty považovat za státotvornou stranu. Hovoří o jejich reformě, o nutnosti, aby se odřekli vazeb na KSČ, aby jasně uznali soukromé vlastnictví a aby odmítli násilí jako prostředek k dosahování politických cílů. Švejnar si jasně uvědomuje, jak schizofrenní a morálně zničující situace u nás nastala, když jedna z parlamentních stran bezostyšně porušuje ústavu. Uvědomuje si to a neustále to zdůrazňuje. V jednom se však liberální Čechoameričan mýlí. Komunisté nejsou reformovatelní. Historie nezná jediný případ, kdy by se pokus o vnitřní očistu komunistické strany podařil. Ani KSČM nelze reformovat. Je potřeba mechem obrostlému dinosaurovi, ničícímu společenské klima, vyhlašujícímu obyvatelům této země tichou občanskou válku, zabránit v jeho postupu k moci tím, že mu bude vyříznuto marxleninské, třídní nenávistí bijící srdce. Pak už nebude co reformovat, protože bez afinity k násilí komunisté přestávají být komunisty. KSČM je potřeba postavit mimo zákon. To je jediná cesta vedoucí ke změně celého levicového spektra naší politické scény.

Podle zákona o politických stranách může kteroukoliv stranu porušující ústavu a zákon rozpustit Nejvyšší správní soud. Ten to může udělat na podnět vlády či prezidenta . Tato skutečnost pro mne byla rozhodující, když jsem se zařadil k senátorům, kteří Jana Švejnara nominovali jako kandidáta na prezidentský post. Je totiž zřejmé, že se volání po dodržování ústavy a požadavek zrušit KSČM příští rok k prezidentovi dostane. Jako zákonodárce mám dnes možnost volby: pan Klaus, nebo pan Švejnar. O jednom, stejně jako o druhém kandidátovi rozhodují komunisté. Ten druhý kandidát však bez zaváhání komunistický sklon k násilí pojmenoval hned, jak se objevil na scéně. Ten první to neudělal ani jednou za celou dobu svého prezidentského mandátu.

Autor je senátor