V příspěvku uveřejněném dne 2. 8. 2023 se pan Guttmann pohoršuje nad tím, že bratři Mašínové nebyli navrženi na státní vyznamenání, navzdory doporučení svých příznivců, včetně Českého a Slovenského sdružení v Kanadě.

Článků z pera pana Guttmanna si obecně velmi vážím, ale tentokrát s ním nesouhlasím a pokusím se vysvětlit proč. Údaje přitom čerpám z knihy Jana Nováka Zatím dobrý, nakl. Argo/Paseka 2011. Předesílám ještě, že i když píšu jen o bratřích Mašínech, mám na mysli celou skupinu odbojářů, kterou tvořili Zbyněk Janata, Václav Švéda, Milan Paumer, Ctirad Mašín a Josef Mašín.

Bratři Mašínové byli nepochybně mimořádní a skutečnost, že se probili z komunisty ovládaného Československa do západního Berlína, ačkoli je pronásledovalo několik tisíc příslušníků ozbrojených složek, je husarským činem, který zaslouží obdiv. Bratři Mašínové bojovali proti německé i proti komunistické diktatuře a jejich způsob boje byl bezesporu hrdinský. Potíž je v tom, že bratři Mašínové byli nejen hrdinové, ale i vrazi. Obojí současně, a to je hlavní důvod, který rozděluje posuzovatele jejich činů do dvou protichůdných táborů.

Pan Guttmann argumentuje tím, že bratři Mašínové byli při svém útěku z Československa ve válce proti zločinnému politickému systému, a to je opravňovalo k zabití nepřátel, kteří tomuto cíli stáli v cestě. Opravdu? Bylo by možné dlouze diskutovat o tom, jestli a za jakých podmínek smí jedinec vyhlásit válku společnosti, v níž žije, a jakých prostředků přitom smí použít. Mohlo by se diskutovat i o tom, jestli útěk bratří Mašínů z Československa byl prospěšným činem pro společnost (jako výraz úspěšného odporu proti režimu) nebo jestli byl motivován jen jejich vlastní potřebou, která nebere ohled na lidi žijící v okolí. Osobně takové úvahy vnímám jako poněkud akademické a necítím se kompetentní se k nim vyjadřovat. Je zde ale jedna událost, která se z ostatních činů bratří Mašínů vymyká, a to je zabití četnického strážmistra Jaroslava Honzátka dne 28. 9. 1951. Tohoto člověka nejprve odbojáři vylákali ze strážnice, potom ho odzbrojili a svázali, a nakonec – když si uvědomili, že on by je mohl později identifikovat – ho omámili chloroformem a pak zabili podříznutím hrdla.

I kdybychom přijali (pro mnohé spornou) představu, že bratři Mašínové byli ve válečném stavu a řídili se pravidly války, tak v tomto případě nezabili bojujícího nepřítele ani člověka, který se nešťastnou náhodou připletl do válečné vřavy, nýbrž regulérního válečného zajatce, už odzbrojeného a svázaného. Pokud vím, zabití válečných zajatců se ve všech civilizovaných zemích považuje za zločin, který má být trestán. Argument, že odbojáři tohoto člověku museli zabít, protože on by je posléze prozradil, je nemůže omluvit. Je to zdůvodnění na stejné úrovni, jako když němečtí vojáci na konci 2. světové války během bitvy v Ardenách zabili 84 zajatých amerických vojáků, protože potřebovali vést útok co nejrychleji a zajatci by jim splnění tohoto úkolu komplikovali. Velitel zmíněné německé jednotky, SS-Standartenführer Joachim Peiper, byl za tento i další své zločiny odsouzen po válce k trestu smrti. Trest nakonec nebyl vykonán, to však na závažnosti obvinění nic nemění.

Jistěže vina bratří Mašínů je již dávno promlčena. Trvá ale fakt, že bratři Mašínové provedli čin, který je odsouzeníhodný. Domnívám se, že udělení státního vyznamenání slouží nejen k ocenění výjimečných občanů, ale měl by zároveň působit jako morální apel pro veřejnost: vyznamenaní lidé jsou ostatním dáváni za vzor. Příběh bratří Mašínů tak poskytuje rozporuplný obraz: tito odbojáři mohou být považováni za hrdiny, ale současně to byli váleční zločinci. Ať se o nich tedy píšou knihy, ať se o nich točí filmy, nechť je nám jejich život poučením. Avšak udělení státního vyznamenání těmto lidem považuji za nevhodné. Nechtěl bych, aby bratři Mašínové byli dáváni mým dětem za vzor, s nímž by se mohli ztotožnit.

Jiří Beneš