Pod úvodníkem Astona na Neviditelném psu „Babiš s Okamurou revír ochrání líp než policie“ se rozpoutala dosti divoká diskuse čtenářů. Nejsem tu od toho abych ho hodnotil, ale nemohu si odpustit jednu poznámku k textu. Aston široce rozebírá komunistickou minulost doc. Ševčíka, což z pohledu těch, co stojí na Ševčíkově straně, a dvakrát už jich bylo plné Václavské náměstí totéž jako ono slavné biblické rčení „ o smítku a břevnu v oku „.

Minulost doc. Ševčíka je stejná, jako stále ještě snad statisíců žijících bývalých členů KSČ, kterých bylo mezi lety 1968 až 1989 celkem 1 700 000. Z tohoto hlediska není doc. Ševčík žádnou „výjimkou“. Zatímco prezidentský pár, právě uvedený na Hrad, je ukázkou celkem malé části skutečně aktivních komunistů v době normalizace. Dnešní den nový prezident Petr Pavel údajně přidal dle medií do svého statusu přiznání, že byl skutečně komunistickým agentem. A poněkud se také zapomíná, že manželka Petra Pavla, Eva Pavlová, byla od roku 1985 členkou KSČ a studovala na Vojenské akademii Klementa Gottwalda. Ta je dodnes označována za vysokou školu pro komunistické „politruky“. Hádání se o to, kde je větší komunistický kolaborant, je podle mého názoru úplně „mimo mísu“. Petr Pavel byl zvolen obrovskou většinou hlasů, kterým zřejmě tato otázka, kdo byl a nebyl za normalizace komunistou, nepřipadala v dnešní době relevantní.
V současné době máme poněkud jiné starosti, které jistě souvisí s našimi dějinami a obdobím normalizace. Ale naše současné problémy jsou daleko jinde, než se neustále dohadovat kdo a co a kdy. Nemůžeme mít zároveň prezidentský pár složený z dvojice normalizačních komunistů, zvláště mimořádně aktivních, a zároveň používat jako politicky kyj tu samu skutečnost členství v normalizační KSČ na ty, kteří se nám nelíbí.
Reakce mainstreamových médií na sobotní demonstraci a také reakce politiků je dosti úděsná. Z velké části mi to připadá tak, jako reagovala normalizačně média na demonstrace, na kterých se podílela zpočátku Charta 77. A teprve potom se přidávali do té doby pasivní občané. Podle mého názoru, jako přímého účastníka tehdejšího dění, první povolená demonstrace, na které 10. prosince 1988 promluvil Václav Havel, proběhla daleko klidněji než sobotní. Jak z hlediska demonstrantů, ale také z hlediska tehdejší SNB a StB a dnešní Policie ČR. Pokud se dneska mluví o provokatérech na sobotní demonstraci, podobní se vyskytovali jak na Škroupově náměstí v roce 88, tak na všech dalších demonstracích, nazvaných „Palachův týden“.

Také při dnešních demonstracích proti vládě se obě strany začínají vzájemně stále více a více nesnášet a vystupovat dosti agresivně, že to může přinést další větší problémy. Podíváme-li se například na fotografii uveřejněnou serverem fórum 24 a snažící se „odhalit provokatéra Ševčíka“, poněkud se míjí účinkem. Má na velkou část lidí přesně opačný dopad. Pětašedesátiletý šedovlasý štíhlý až hubený muž, doc. Ševčík, se se brání podstatně většímu a silnějšímu obrněnci, který jej tlačí přes kamenné zábradlí. Což je pak ve vysvětlivkách policie, stejně tak jako v prohlášeních komunistické SNB, vykládáno jako použití povolených „hmatů a chvatů“.
Problém je úplně jinde. Ve společnosti se zvedá obranná reakce vzhledem k ekonomickým problémům, které dopadají už na statisíce obyvatel republiky, také proto že se vláda ukazuje z hlediska veřejnost jako neschopná, a naštvaná (řeknu-li to slušně). Slova, která řekl ministr vnitra Rakušan, který sám už delší dobu přelévá benzinu do ohně například vyvěšením plakátu s mrtvolou Putina na budovu ministerstva vnitra, jsou mimořádně hloupá. Stejně tak jako slova předsedy vlády Petra Fialy, který odmítá jakoukoliv diskusi s opozicí, parlamentní i neparlamentní, kterou vítězná strana nazývá destruktory a dezoláty.
Podobný nechápavý postoj měla v roce 1989 také tehdejší Strana a vláda. A dospělo to až k Listopadu. Také tehdy celá Evropa vřela, stejně tak jako dnes. Můžeme předstírat, že vše je v pořádku, že krize není, tvrdit že ji lehce překonáme a podobně, jako to dělalo mnoho následně padlých vlád v minulosti. Můžeme vykládat o zločinnosti pokusu svrhnout ukrajinskou vlajku z průčelí Národního muzea, a přitom vyvěšovat plakáty s mrtvolou Putina. Tím vše jenom vláda zhoršuje.

Vítězství pětikoalice v podzimních volbách a vítězství normalizačního agenta Petra Pavla neznamená, že už není nutno se bavit s těmi, co jsou proti, anebo kteří mají jiný názor. Nadávání na Ukrajinu a na pomoc, kterou jim poskytujeme, s kterou osobně souhlasím, je v tomto případě jen zástěrkou pro nadávání na celý polistopadový režim. Který ovšem došel tam, kde dneska je. A proti jeho představitelům se zvedá dnes už zásadní vlna odporu. Osobně mě to děsí.