Komentáře Jiřího Weigla léta pilně sleduji, málo máme konzervativních vzdělanců, co umí precizně analyzovat bolesti našeho pokrokového světa. Když se však otřepal z ruské agrese, začal obhajovat zločinnou moc a urážet Ukrajince psaním o „zelenského režimu.“

V posledním „newsletteru“ IVK napsal, „Rusko po pádu komunismu toužilo stát se normální zemí a my jsme je nechali, aby se vrátilo do starých nepřátelských mocenských kolejí. Vina patří Západu, protože měl trumfy na své straně a nesmyslně je prohospodařil.“

Kdo trochu zná dějiny a současnost, ví že Rusko není západní civilizace a všechny pokusy „Západníků“ o normalitu (vládu zákona) selhaly.

Sfinx – Rusko je. Truchlíc i jásajíc/ zalitá krví, jež z ran prýští./ Dívá se dívá do tvých zřítelnic/ s láskou i dravou nenávistí. (A. Blok)

Naštěstí právě vyšla kniha polského historika a diplomata, jenž před válkou na Ukrajině strávil v Moskvě dlouhá léta. (Piotr Skwieciński - Konec ruského světa?) Autor reportážním stylem podává fascinující svědectví o mentalitě Rusů, vlivu historie a myšlení vládnoucích. Ač generalizace z minulosti vždy platit nemusí, jisté rysy po staletí určují státní podobu Ruska. Především religiózní potřeba státní ideje, holá moc tu legitimně vládnout nemůže. Bolševický zápal spasit svět padl, dávný mesianismus Třetího Říma (obrana pravého křesťanství) je také pryč, a tak nezbylo, než se vymezit jako euroasijská protizápadní velmoc, údajně bez hranic.

Petra velikého, dnešní nacionalisté, byť chválí jeho zásluhy o rozšíření impéria, kritizují „za úsilí stát se evropskou mocností a součástí Západu.“ Do Ruska vpustil bacily osvícenství. Dnes by ale Ruský imperiální nacionalismus vyvolal u podmaněných národů odpor, proto vysvětlují dějiny a státní moc jako zápas se Západem. Proto útočí na šílenství genderismu, feminismu a multikulturalismu. Bývalý důstojník KGB manifestačně chodí ke zpovědi a jeho svita nevěřících propaguje pravoslavnou víru. Cézaropapismus slabého nálevu. Ukrajinu nazírají, jako nešťastný výtvor leninské federace ovládanou z pravého břehu Dněpru (malo) Rusy, mentálně poškozenými vlivem Polsko-litevského království a katolictví. Umělý stát, nutno zničit a chocholy převychovat či vyvraždit. Jejich nezávislost ohrožuje trojjedinou ruskou duši.

Druhý princip státnosti, a přiznávají to i ruští liberálové, je problém politické svobody. Demokratizace v Rusku nedokáže zajistit pořádek, mužik chápe svobodu jako svévoli a ta vede k anarchii i rozpadu, tak praví historická zkušenost z vlády carských pretendentů (1609 -13), skomírající moci posledních Romanovců či tolerantní vlády Borise Jelcina. Západ nemohl předělat ruskou společnost.

Weigl se raduje že Prezident Trump ukončí „nekonečnou válku,“ na Ukrajině, neboť není v americkém zájmu. Pravda, ale smutná, už od Obamovy vlády Američané ustupují od poválečné doktríny, že jejich bezpečí a životní úroveň závisí na obraně práv nezávislých států a tržní svobody. Od fiaska v Iráku a Afghánistánu vědí, že na roli světového policajta nestačí. Čeká nás krutý svět zločinných mocností. Od ruské anexe Krymu bylo možné Ukrajinu dostatečně vyzbrojit. Nebo se Zápaďané mohli přiznat, sorry, už na to nemáme. Svou váhavostí Putina podnítili. A nepochybně i podcenili.

Nechápu Weiglovu úvahu, že „se válce evropská politika nesnažila zabránit a podporovala její eskalaci.“ Co měli ctitelé mezinárodního práva dělat? Uznat krymskou agresi a separatisty? Nevěděli snad, že Putin usiluje zlikvidovat ukrajinskou suverenitu a demokracii? Západ mohl imperátora zastavit jedině přijetím Ukrajiny do NATO.

Weigl Ukrajince hanobí a posmívá se jim za naivitu, že prý uvěřili v právo na suverenitu a prázdným slibům. Copak mohli tušit, že se Bidenova vláda smrtelně zhrozí z eskalace? Měla Ukrajince masivně podpořit, dokud měli sílu i nadšení, a mohli Rusku zadat smrtelné rány. Byli by si aspoň, tak jako kdysi Finové, uhájili relativní autonomii svobodné společnosti. Nyní je čeká poroba, loutková vládá a gerilový odboj. A český pisatel se ušklíbá a na mrtvé hrdiny plije.

„Naši politici křičí a nevnímají, že velmoci mají své zájmy.“ Opravdu? Není to spíš tak, že sama naše civilizace odmítá uznat, že tyran má pravdu, protože je mocný, pokoutně řečeno, legitimitu mocenského zájmu? Ano, někdy i tragicky, tak jako v bitvě u Thermopyl.

Ukrajinci jsou jako Poláci, razí heslo, svobodu nebo smrt. A jejich padlí nezahynuli nadarmo. Zůstanou příkladem pro své děti a vnuky. Čest jejich památce!