V úterý v Právu, ve čtvrtek v Lidových novinách obhajoval a vysvětloval Jiří Paroubek vztah sociálních demokratů ke komunistům. Obsah byl více méně totožný, jen dikce byla jiná. Volil jiná slova pro Právo, které vnímá jako „levicový deník“, kdežto Lidové noviny vnímá jako součást „pravicového tisku“. I toto dělení je součástí ideologicky pokřiveného myšlení. Skutečnost je taková, že Právo se postupně proměnilo z nezávislého levicově orientovaného listu v servilní vládní orgán, dokud sociální demokracie měla vládní kormidlo v ruce, a nyní služebně dělá vše možné i nemožné, aby se kormidlo vrátilo do ruky strany, která prohrála volby. Lidové noviny v tu dobu stály vůči vládě v opozici, protože taková je povinnost nezávislého tisku, a jsou v současné době kritické i vůči současné „podzimně-zimní vládě v demisi“.

A vynořilo se slovo

V „právní“ verzi své úvahy užil Jiří Paroubek formulace, která bývala u nás běžná a po listopadu 1989 zmizela. Na citlivého člověka možná zapůsobí tak, jako když se před panem Povondrou objevil ve Vltavě Čapkův Mlok. „V zemi neexistovala a neexistuje žádná Lidová fronta socialistických stran, kterou by pravice ráda strašila českého měšťáka,“ říká Paroubek. Věcný obsah věty je víc než diskutabilní. Lidová fronta neexistuje v tom smyslu, že „pravicové“ strany nejsou zakázané, jako tomu bylo dokonce ještě dříve, než se komunisté chopili moci, a že v tandemu oranžových a rudých nehrají rudí roli hegemona. V tomto smyslu věru nemá smysl o Lidové frontě mluvit jinak než ve významu velmi přeneseném. Ovšem faktická synergie tu existuje a osvědčila se v bezpočtu shodných hlasováních v Poslanecké sněmovně i v taktických předvolebních manévrech, kdy se oranžoví s rudými spojují proti „společnému nepříteli“.

Onen čapkovský Mlok, to je odkaz na „českého měšťáka“. Co to je, ten „český měšťák“? Moje vydání osmisvazkového Diderota obsahuje heslo „měšťan“, kdežto pojem „měšťák“ tu chybí. Když si dáte toto slovo do Googlu, vypadne vám čtyřicet tisíc odkazů, avšak nejvíce odkazů patří doktorovi Měšťákovi, odborníkovi na plastickou chirurgii. Lépe nepochodíme, ani když budeme pátrat po „měšťáckých hodnotách“. Odkazů je pramálo, relevantní je leda odkaz na článek Petra Uhla v Právu z února 2003, v němž autor konstatuje, že komunistická strana už není to co bývala, neboť právě tyto měšťácké hodnoty přijímá.

Kdo tedy je „český měšťák“ jednadvacátého století a jaké jsou jeho „měšťácké hodnoty“? Dá se čekat, že ve svých dalších vystoupeních nám ho Jiří Paroubek blíže představí. V obecném povědomí je měšťák chápán jako člověk na výsost neideální, orientovaný především na konzum. Hmotným statkům podřizuje morálku, tu nahrazuje pokryteckou rétorikou, jíž omlouvá svoje časté prohřešky. Kulturu pak redukuje na úroveň vulgární zábavy spotřebního typu. Shodneme se na takové charakteristice? A hlavně, představí nám takto Jiří Paroubek svoji představu měšťáka?

Kdo je měšťák

Možná ano, spíš ne. Mohl by totiž silně narazit u svých příznivců a voličů. Představuje jim svoji politickou stranu jako záruku sociálního smíru a varuje slovy Villonovými, že „bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. V podtextu pak čteme, že „pravicové“ strany by rády pomocí bídy nadělaly z lidí lotry a přilákaly pak vlky z lesů. Skutečnost je ale zcela jiná. Sociální demokracie svým systémem velkoplošné korupce vytvořila vrstvu lidí zaměřených na konzum, na spotřebu. Filozofií sociální demokracie je „filozofie nároku“. Je to obsaženo ve volebním hesle Každý má právo na spokojený život. Nikde není nejmenší náznak, že si každý musí spokojený život zasloužit a vydobýt a že ho všichni dosáhneme jen společnou usilovnou prací. Nárok bez zásluhy -můžeme si vůbec představit něco tak odpudivě měšťáckého, jako je tento postulát?

Paroubek tedy nejspíš nepůjde do hlubšího rozboru pojmů, jako je měšťák, měšťáctví a měšťácké hodnoty. Oni to ostatně moc nedělali ani komunisté v době, kdy jim pšenka kvetla a oni mohli pochytanými měšťáky plnit kriminály a kdo vyčníval, toho pověsili na šibenici. Důležité není precizovat obsah pojmu, důležité je vytvořit obraz pojmu. Měšťák je nálepka, kterou lze pohodlně přilípnout na kde co. Koupíte k Vánocům dětem elektrický vláček? Jak měšťácké počínání! Čtete Lidové noviny? Pak jste měšťáci. A pokud se bojíte spolčení sociálních demokratů a komunistů, pak jste superměšťáci. A primitivní antikomunisté navíc.

Vládní šéfkuchař předevčírem zavzpomínal v novinách na Paroubkovu zálibu v omáčkách. Ve slovních omáčkách je šéfkuchařem a slova jako „měšťák“ mu slouží jako peprné koření.

LN, 22.12.2006