POLEMIKA: Politici s tváří kádrováků
Nestydatost a cynismus kádrování Lubomíra Zaorálka překračují meze soudnosti, s nimiž se autor domnívá, že lze z lidí dělat nevědomé hlupáky. Minulost jeho bezprostředních kolegů, takových pánů jako jsou Jiří Paroubek, Jiří Havel, je dobře známá. Stejně jako mnoha dalších na levé či pravé straně politického spektra. Hnus a odporný přisluhovačský duch té doby byl všude a neunikl mu nikdo, kdo žil v tehdejším lidově demokratickém a později socialistickém Československu.
Neunikl mu ani pan Zaorálek, který s kádrováckou kartou jiného, ještě hůře postiženého chudáka křičí na svého politického soupeře chyťte zloděje, ačkoliv si sám nezametl před vlastním prahem. Tyto řádky bych považoval za ztrátu času nad propagandistickou demagogií L. Zaorálka, který se na své webové stránce profiluje výrokem: “Politika musí mít tvář.“ Ano, ale ne tvář kádrováka! L. Zaorálek svým kádrováním a účelovou kampaňovitostí prohlubuje militantní duch politiky pánů Paroubka a Ratha. Politiky, která rozděluje společnost, staví a rozeštvává ji proti sobě, místo aby hledala styčné body, konsensus, nezbytnými pro fungování demokracie.
Na straně druhé hulvátství, arogance a obdobně kampaňovitý antikomunismus politických protivníků, končící ale přede dveřmi vrcholových funkcí státní správy a vlády, je druhou stranou téhož duchu komunisticko-normalizačního dědictví, navíc přikrmovaného naopak společným klientelismem a pseudodemokracií.
My voliči se pak už můžeme jen dohadovat, co je menší zlo? Pseudodemokracie či komunisticko-normalizační dědictví? Kádrování nebo hulvátství kombinované s účelovým antikomunismem? A zaplať pámbů radovat se, že se můžeme ještě dohadovat.
