POLEMIKA: Podezírat je tak snadné!
Ačkoliv premiér jasně řekl, že mu vadí, když i budoucí podřízení mají vybírat svého nadřízeného, pan Okamura zde bez jakýchkoliv důkazů podsouvá svůj vlastní názor, že premiérovi vadí účast zástupců opozice. To je samo o sobě špatné, ale není to jádrem problému. Více mne děsí skutečnost, že p. Okamura souhlasí s něčím "už jen proto, že premiér je proti". Důvod jak zvon! Slušně se tomu říká destruktivní opozice. Takový postoj nemůže z principu přinést nic pozitivního.
Je zde ovšem ještě jeden podstatný rozdíl - pan Okamura může hlásat téměř cokoliv (máme totiž svobodu slova), ovšem v tomto případě bez jakékoliv odpovědnosti. Pan premiér, ministři (a konec konců všichni volení na všech úrovních ) jsou na tom poněkud hůře, oni tu odpovědnost mají a nikdo jim ji neodpáře. A oni ji cítí. Tvrdit opak může jen ten, kdo nikdy nikam nebyl zvolen.
Za další perlu článku p. Okamury považuji větu:"Proč by měl být ministr politik?" O něčem takovém v této zemi běžela diskuse již v devadesátých létech. I tehdy povstali mudrcové, považující politiku za něco vrcholně nemravného, co je třeba nahradit "vládou odborníků". Jakých? Politika je přece správou věcí veřejných - a tady vše souvisí se vším. Kdo je odborník? Má být ministrem zdravotnictví špičkový lékař, který zachraňuje tisíce životů, není tedy ekonom a nemá díky své specializaci ani moc času zajímat se o ostatní dění? Má být ministrem obrany generál? A jakou kvalifikaci pak chcete od premiéra?
Proto dle mého názoru má být ministrem, poslancem, senátorem, primátorem politik - člověk znalý problémů řízení věcí veřejných. A bude-li navíc dobře znalý i některého dalšího konkrétního oboru lidské činnosti, tím lépe pro oblast jím řízenou.
Dovoluji si na sebe prásknout, že jsem se politicky začal angažovat počátkem roku 1990 a přijal jsem heslo OF - Kdo, když ne ty, kdy, když ne teď? Bylo tehdy správné a přivedlo do politiky spoustu amatérů, kteří stejně jako já tehdy a jako p. Okamura dnes, netušili, co to obnáší. Někteří vytrvali a stali se z nich politici dobří i špatní, jak je to v každém oboru. Osobně jsem to zažil , byl jsem zastupitelem, radním a později tajemníkem. Vycouval jsem postupně z vlastní vůle, ale jsem vděčný za zkušenosti, kterých se mi dostalo. Ty jsou ve velmi stručné verzi takové:
- Při řízení věcí veřejných se nikdy nezavděčíte všem. Obvykle je cca 30 % občanů spokojeno (a ti budou zticha), 30% se bude cítit poškozeno (a asi 10% z nich vám přijde vynadat, případně vyhrožovat) a cca 40% je to úplně jedno.
- Budete-li chtít vědět o všem, pro co nebo proti čemu byste měli hlasovat a budete shánět osobně veškeré informace, nedůvěřujíce úředníkům, přijdete o rodinu, přátele a zdraví.
- Spolehnete-li se částečně na podklady, které zpracoval někdo jiný, budete občas za blbce a periodicita bude záviset na "kvalitě" úřednictva. Kvalitu jsem dal do uvozovek, neboť nemluvím o kvalitě skutečné. Chci jen naznačit, že dokonce i v rodinách existují různé pohledy na věc a různé vyjadřovací schopnosti a prostředky. Tím více se tyto rozdíly vyskytnou mezi voleným a jeho úředníky.
- Chcete-li z volené funkce hlasovat jen na základě cizích podkladů, jste loutka.
Výše uvedené je o mé zkušenosti ze statutárního města. O krajích to platí více a vláda - tam nedohlédnu. Jen vím, že každý volený (a čím výše, tím víc) se musí obklopit lidmi, s nimiž si rozumí, což logicky bývá ovlivněno i stranickou příslušností.
Lumpáren a nepravostí je kolem nás dost, nevymýšlejme si další. Tlachání lidí, kteří v politice nikdy nebyli, neboť politika je svinstvo, není relevantní.
Nezbývá, než připomenout klasika W. Churchilla (neručím za přesnost, za smysl ano) : "Demokracie je nejhorší způsob vládnutí, ale nikdo nikdy nic lepšího nevymyslil."
