Chci tímto textem reagovat na článek Tomáše Guttmanna Edvard Beneš: Pogromista, který se zasloužil o stát. Autor se zde věnuje otázce obětí nacistických represálií v Československu a obětí poválečného divokého odsunu. Zaměřuje se na relativizaci obvykle uváděného počtu obětí. Ve skutečnosti vytýká české straně, že do svých obětí počítá i oběti z řad jiných národností (Židy, Slováky, Poláky, Rusíny, antifašistické Němce). Tvrdí, že po odečtení těchto obětí by musela znít věta na adresu „našich“ obětí takto: „při odsunu v roce 1945 přišlo o život 30 tisíc Němců, a v letech 1939-1945 Němci zabili 25 tisíc Čechů“.

Tato teze je však chybná, jak z hlediska metodického přístupu, tak z hlediska statistického. Odhady počtu obětí se pohybují v určitém rozmezí, přičemž autor přejímá nejnižší odhadované číslo pro počet československých obětí a naopak nejvyšší pro počet poválečných obětí z řad Němců. Jako počet československých obětí se zpravidla uvádí číslo 340 000 až 360 000, autor však operuje číslem 320 000. Jako počet obětí násilného odsunu uvedla česko-německá komise historiků, která se tímto problémem zabývala, 15 000 až 30 000 zemřelých, autor bez další vysvětlení používá číslo 30 000.

Trochu paradoxní je, že od svého čísla 320 000 se snaží odečíst příslušníky jiných národností, zatímco u obětí odsunu konstatuje, že mezi nimi byli i Češi a Židé, aniž by se pokoušel o podobnou revizi. Hlavní problém je však v něčem jiném. Pokud přistoupíme na autorova ideová východiska, tak přistupujeme na etnické uvažování, které bylo typické pro nacistický režim. Z hlediska Československa byli Židé československými občany (tj. našimi lidmi), takže represálie na Židech a příslušnících dalších národností byli represáliemi na československých občanech. Nacistické Německo naproti tomu nepřiznávalo občanská práva Židům a Čechům. Vytýkat někomu, že považuje oběti z řad československých občanů za „své“ oběti, je jako vytýkat mu, že neuvažuje dosti nacisticky.

Československo umožňovalo občanům identifikovat se s židovskou národnostní dle svého subjektivního pocitu. Dodejme však, že Židé se v předválečném Československu neidentifikovali jen jako Židé, ale zpravidla o sobě smýšleli ještě jako o českých nebo německých Židech (také slovenských atd.). Dokládá to vzpomínkové vyprávění jedné ženy: Její syn se jí ve 30. letech, již po nástupu Hitlera v Německu, ptá: „Mami, jsme Češi nebo Němci?“ Matka odpovídá: „Jsme Židé.“ – „Ano, ale jsme němečtí nebo čeští Židé?“ V rodině se mluvilo převážně německy, ale v té době se již matce zdálo problematické hlásit se k němectví, odpověděla tedy: „Jsme českoslovenští Židé.“

Nacistické Německo neurčovalo Židy podle jejich přihlášení se k této národnosti, ale podle svých „objektivních“ kritérií. Tím si lze vysvětlit, proč československých obětí holocaustu je mnohem více, než kolik lidí se k židovské národnosti hlásilo při sčítání lidu. V roce 1930 se v Československu hlásilo k židovské národnosti 187 000 lidí, počet Židů zabitých nacisty v koncentračních táborech se však odhaduje na 270 000 obětí. Mimochodem toto číslo vychází z téže statistiky, podle níž zahynulo ve 2. světové válce 360 000 Čechoslováků. Tomáš Guttmann však číslo 270 000 odečítá od čísla 320 000! To, že ve válce zahynulo víc Židů, než kolik jich zde žilo v roce 1930, není dáno přírůstkem obyvatelstva, ale tím, že nacisté považovali za Židy i mnohé občany, kteří se deklarovali jako příslušníci jiných národností. (Ponechávám stranou otázku vyznání – tj. to, že někteří lidé byli židovského vyznání, ale nehlásili se k židovské národnosti. Myslím si, že to z hlediska naší polemiky nehraje roli, jestliže pan Guttmann zjevně hovoří o Židech ve smyslu národnosti.)

Pro srovnání bych zde uvedl ještě jednu věrohodnou práci, která se zaměřuje pouze na české země a která odhaduje počet obětí nacistických represálií minimálně na 122 000. Obětí židovského holocaustu je mezi nimi cca 73 000, obětí z řad Romů 6 000. Do celkového čísla nejsou započítáni Čechoslováci, kteří padli jako vojáci v našich zahraničních jednotkách, ani oběti leteckých náletů. Jsou však do něj započítány např. oběti pražského květnového povstání. Tyto údaje vychází z knihy Martina Hořáka a Tomáše Jelínka Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí z roku 2006. Pokud už chce někdo porovnávat oběti divokého odsunu s oběťmi německé okupace, pak se mi metodický přístup autorů jeví vhodnější, mj. i proto, že nezahrnuje padlé v zahraničních jednotkách. Často uváděné číslo 360 000 pro celé Československo je chápáno jako počet obětí války, nikoliv jako počet obětí perzekucí. Pokud by Tomáš Guttmann použil ke svému počítání tuto statistiku, pak by mu počet zabitých „etnických Čechů“, k němuž se chtěl dobrat, vyšel podstatně vyšší. Tím nechci doporučovat tento typ výpočtu, chci jen ukázat, že Guttmannovy závěry jsou nejenom mylné z hlediska interpretace historického materiálu, ale i věcně (matematicky) chybné.

Z uvedených důvodů musím konstatovat, že Guttmannova práce s historickými fakty je manipulativní a účelová, aby nás dovedla ke lživé tezi, že Češi zavraždili více nevinných Němců než Němci Čechů. Nezohledňuje se tu samozřejmě příčina a následek, ale ani to, že nacistické vraždění bylo projevem německé státní politiky, zatímco excesy během poválečného odsunu byly podle tehdejšího československého práva zločiny. Docházelo k nim po relativně krátkou dobu, než se státní moc stabilizovala. Nacistické vyvražďování bylo soustavnou šest let trvající politikou státu.

Tím se dostáváme ještě k jednomu zásadnímu tvrzení Tomáše Guttmanna: „Pro případ, že by někdo hledal viníky, vydal Beneš 8. května 1946 zákon amnestující všechny zločiny proti Němcům.“ Toto tvrzení je do očí bijící nepravda. Zákon se týkal odbojové činnosti. Kontroverzní je tím, že za odbojovou činnost se podle něj daly považovat i násilné činy v několika měsících po válce (do 28. 10. 1945). Ovšem neznamenal amnestii pro jakékoliv zločiny proti Němcům! Například jeden z hlavních pachatelů masakru na Švédských šancích u Přerova Karol Pazúr byl v roce 1947 odsouzen k dvaceti letům vězení. Vyšetřovaly se i další zločiny divokého odsunu. Bohužel nástup komunismu další vyšetřování zastavil a vedl k předčasnému propouštění již odsouzených pachatelů (včetně zmíněného Karola Pazúra).

Nechci se zde zabývat tvrzením, že většina Čechů se měla za protektorátu vlastně dobře. Podotýkám jen, že je to oblíbený „narativ“ dlouhodobě opakovaný v sudetoněmeckém tisku (“Češi se měli dobře, měli co jíst a nemuseli na frontu.“)

Guttmannův text je jedním z mnoha článků, které se objevily v souvislosti se sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Již nyní můžeme konstatovat, že sjezd nám již přinesl pořádnou dávku relativizace našich dějin – stavění poválečných zločinů během odsunu na roveň nacistickým zločinům na území Československa. Ve svém textu jsem uvedl, proč jsou obě skupiny zločinů nesouměřitelné – státní politika versus zločiny jednotlivců; agresorem, kdo vyvolal světový válečný konflikt, bylo Německo, nikoliv Československo; mnohem větší počet obětí německých represí. Říci, že zločiny se děly na obou stranách – ve smyslu obě strany si nemají co vyčítat, je mravním nihilismem.

Netvrdím, že vše v Guttmannově článku je špatně. Samozřejmě otázka, do jaké míry přispěl Edvard Beneš k pogromistickým náladám, je legitimní a měla by být zkoumána. Ovšem nikoliv na základě účelově vytržených faktů, ale v patřičném kontextu. K tomu patří například i to, že Beneš kromě formulace „vylikvidovat německou otázku“ také (v jiném svém projevu) zločiny při odsunu nepřímo odsoudil a nabádal ke spořádanému postupu. Byl to také on, kdo byl dlouho k myšlence úplného odsunu zdrženlivý a neshodoval se v tom se zástupci domácího odboje.

Závěrem chci říci, že považuji za naprosto kuriózní, jestliže kritikové českého nacionalismu, kteří se tváří moderně a liberálně, potřebují přebírat jako premisy nacistické myšlenkové vzorce, aby jim to všechno tak nějak správně vyšlo. Myslím tím nyní počítání Židů podle kritérií sepsaných v norimberských zákonech. (Skutečně chce dnes někdo tvrdit, že českoslovenští občané, kteří se považovali za Čechy, ale nacistickým režimem byli klasifikováni jako Židé nebo míšenci, nebyli Češi?) Není to ovšem jediný ideový postup, který antinacionalisté přebírají z nacistického, resp. postnacistického prostředí, což by však bylo téma na jiný článek.