Václav Klaus minulý týden pocítil potřebu striktního vymezení vlastní osoby vůči svém předchůdci. Učinil tak způsobem jemu vlastním, když jej označil za reformního komunistu.

Ve svém pojetí vidí Václav Klaus svého přechůdce jako nepřítele stranického života a jako člověka, který byl svou podstatou „reformním komunistou“. Václav Klaus nepochybně pokročil ve svých názorech na Václava Havla, neboť v projevu nad jeho rakví jej označil jak za klíčovou postavu sametové revoluce, tak zejména za člověka, který odmítl rok 1989 jako pokračování Pražského jara v roce 1968, jež bylo opravdu vedeno komunisty a s nimiž Václav Havel neměl nic společného. Vyslovil rovněž přání, aby éra, kterou Václav Havel zahájil, nikdy neskončila (celý projev zde).

Václav Havel byl po sametové revoluci ikonou, dalo by se říci, vysoce vyčnívající nad ostatní protagonisty. Myslím, že si každý člověk, který zažil listopad 1989 na vlastní kůži, musí přiznat, že do něj vkládal všechny svoje naděje a současně frustrace, které z éry vlády komunistické strany měl. V listopadu 1989 proti sobě stáli na jedné straně lidé z disentu spolu s intelektuály a na straně druhé sice gerontokratická, nicméně stále potentní a zejména ozbrojená komunistická síla. Václav Havel jistě mohl zavelet národu, aby se vzbouřil a násilně převzal moc. Tento postup však mohl znamenat významné krveprolití, neboť všichni ještě máme v paměti ozbrojené Lidové milice i indoktrinovanou policii, která na povel mlátila kohokoliv a kdekoliv. Armáda pod velením generálů, kteří se vyučili v SSSR, nebyla jen směšnou přehlídkovou skupinou, ale nevypočitatelným uskupením, bránícím rozpadající se socialismus. (pro pochybovače je nutné připomenout konec socialistické éry v Rumunsku, kde dodnes nikdo nespočítal počty obětí).

Jednou z výtek Václava Klause je Havlova obliba politických hnutí a naopak jeho znechucení politickými stranami. K tomu je nejspíše nutné poznamenat, že pokud by naše společnost vygenerovala politické strany západního střihu, nebyl by odpor Václava Havla až tolik jednoznačný. Pokud však dva protagonisté té doby, kteří byli nepřehlédnutelní v televizních politických debatách, kde se téměř do krve hádali, aby pak posléze po volbách uzavřeli smlouvu a rozdělili si sinekury nikoli dle politického rozložení sil, ale dle osobní dohody, jsou výhrady vůči takovému stranickému systému celkem pochopitelné.

Pokládat Václava Havla za „reformního komunistu“, je výrazným faulem od člověka, který by měl mít jisté pojmy ujasněné. Jednak samotný pojem reformní je zavádějící, neboť člověk je buď komunistou, nebo jím není (všechny pokusy o reformu tohoto systému končily v krvi nebo žalářích). Václav Havel nikdy nezval členy KSČM k žádnému politickému jednání. Naopak Václav Klaus potřeboval hlasy této strany k své volbě a poprvé je jako president státu pozvedl na stejnou úroveň jako ostatní demokratické strany politického spektra. Měl-li někdo ke komunistům blíže, nebyl to Václav Havel.

Václav Havel svým životem prokázal stabilní odpor vůči tyraniím, vůči těm, kteří jiným upírají lidská práva. Byl za své postoje uvězněn na 5 let a ve věznici v Ostravě Heřmanicích málem zemřel na zápal plic. Dnešní relativizátoři se snaží tehdejší dobu zlehčit tím, že měl nějaké zvláštní výsady, že byl jakýmsi „výjimečným“ vězněm. Doporučoval bych všem se nejprve seznámit s poměry v socialistickém kriminálu a zejména s pozicí politických vězňů té doby. Jelikož někteří „trestanci“ ještě žijí, netřeba spekulovat, ale poslouchat nebo číst.

Václav Havel jistě nebyl bez chyb. Měl své slabosti, jako je máme všichni. Z retrospektivního pohledu udělal i několik chyb politických. Přesto jeho pozitiva pro náš národ znamenají mnohem více, než zmíněné omyly.

Poslední otázkou zůstává, proč téměř tři roky po jeho smrti, má leckdo potřebu se vůči němu vymezovat. Vyjma prostoduchých výkřiků hodných nižších cenových skupin, vytváření temných spikleneckých teorií o dohodnutých převzetích moci, o předem dohodnutých majetkových přesunech, je nutné se ptát, proč zrovna jeho předchůdce má takovou potřebu zášti. Dle mého názoru je to obava z budoucí historie, která ponechá Václava Havla tam, kde patří. Kde mu zůstane úcta lidí, kterou vyjádřili spontánně při jeho pohřbu tichými demonstracemi a pietními vzpomínkami. Která, naopak, ponechá Václavu Klausovi jen vzpomínku na jeho ego, s nimž nejenže nebojoval, ale měl i po skončení své politické kariéry potřebu je stále vyzdvihovat.

Úcta k člověku se nedá nějak vyvzdorovat, ta buď je a nebo není. Václavu Havlovi už zůstane a žádný článek na tom nic nezmění.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora