Marian Kechlibar se ve svém středečním článku tázal: Na co se ti Němci, krucinál, chystají? Odpověď by mohla znít prostě: Na všechno možné. Tváří v tvář zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě si patrně někteří z německých státních úředníků uvědomili, že je třeba dlouho připravovanou koncepci ochrany obyvatelstva dotáhnout do konce. Chci věřit tomu, že podobného prozření se dočká i česká společnost - nejen úředníci, ale i občané. Naše schopnost vypořádat se s případnými „nepříjemnostmi“ je totiž více než tristní.

Snad není třeba přesvědčovat čtenáře o reálnosti rizik, která mohou s naší sluníčkovou Evropou povážlivě zamávat. Hrozba rozsáhlého blackoutu, masová migrace, islamismus, občanské nepokoje, Rusko – to všechno jsou rizika navýsost reálná a soudný člověk by je neměl přehlížet. Ostatně, švýcarská armáda se už od roku 2012 v rámci cvičení Stabilo Due 2012, Duplex Barbara 2013 a nejnověji Conex 2015 intenzivně připravuje na krizové scénáře, jejichž společným jmenovatelem je rozpad EU a s tím související nepokoje především v západní části Evropy.

V Česku jsme po pádu berlínské zdi zřejmě podlehli iluzi, že „teď už bude pořád jen dobře“ a že kdyby něco, tak NATO (rozuměj: USA) to přece nějak srovná. My samozřejmě dodáme naše špičkové chemiky a polní nemocnice, abychom tedy také nějak přispěli. Racionálně uvažující Švýcaři (ale třeba i obyvatelé pobaltských či severských zemí) dali přednost tisícileté moudrosti starých Římanů, která praví, že kdo chce žít v míru, má být připraven na válku.

Je pozoruhodné, že Česká republika se i se svou historickou zkušeností v podstatě bezvýhradně spolehla na jediný spojenecký klub, jehož akceschopnost do značné míry závisí na ochotě angažovat se jediného strategického partnera z druhé strany zeměkoule. Já vím, že USA mají v Evropě své strategické zájmy, ale co když se ty zájmy změní?

Jsa odchovancem jistého skautského oddílu, přijde mi logické spoléhat se především na sebe. Mám-li se spolehnout na druhé, tedy raději na osoby sobě blízké. Proto by mi daleko větší smysl než NATO či evropská armáda dávala obranná aliance V4 + Rakousko, možná Balkán a možná Pobaltí. Tento pruh mezi Západem a Ruskem je totiž zónou, kde útok na jednoho znamená hrozbu pro všechny ostatní. To jen tak na okraj.

Snaží-li se dnes německé úřady připomenout svým občanům ono skautské „Buď připraven!“, jednají po mém soudu velmi racionálně. Většina zpovykaných Evropanů si totiž zvykla, že stát za ně všechno vyřeší. Nejen vojenské hrozby ukazují, že to nemusí fungovat vždy. Například v případě rozsáhlého výpadku elektřiny v Praze by došlo k tak masivnímu přetížení složek IZS, že by nebyly schopny poskytnout pomoc všem postiženým v potřebném čase.

Otázku krizové připravenosti obyvatelstva řešila ještě v roce 2013 Koncepce ochrany obyvatelstva zpracovaná generálním ředitelstvím HZS. Zde se mimo jiné výslovně hovořilo o odpovědnosti obcí při „přípravě občanů k sebeochraně a vzájemné pomoci při mimořádných událostech a krizových situacích“. Koncepce počítala také se širším zapojením občanů a občanských sdružení při zajišťování bezpečnosti. Aktualizovaná Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2020 uvádí jako jednu z priorit již jen velmi obecně: „Širší zapojení občanů do systému ochrany obyvatelstva cestou zvýšení jejich schopnosti sebeochrany.“

Nechám na čtenáři, aby uvážil, do jaké míry jsou lidé v jeho okolí, ale konečně i on sám, připraveni na situaci, kdy nepoteče voda, nepůjde elektřina, bude přerušena dodávka tepla, budou zavřené obchody, případně v nich nebude co koupit. Nemusí být zrovna válka, stačí když naše přenosová soustava neustojí přetoky z německých větrníků.

Pokud jde o stav skutečné války, jsou naše vyhlídky ještě mizernější: Současná česká armáda čítá asi 18 tisíc vojáků. Členů aktivních záloh je asi 1200. Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, sice termín „příprava občanů k obraně státu“ teoreticky zná, dokonce tuto bohulibou činnost povoluje občanským sdružením (dnes spolkům) a dalším právnickým osobám, ale moc se o tom neví. Armádní program s poněkud nelibozvučným názvem POKOS působí jako sice chvályhodná, leč stále kapka v moři.

Občané přitom rostoucí rizika vnímají velmi citlivě. Svědčí o tom jak rostoucí počet žadatelů o získání zbrojního průkazu, tak vznik různých „domobran“, jejichž právní statut i důvěryhodnost mnohdy vzbuzují spíš obavy, než pocit bezpečí. Nabízí se otázka, zda by česká společnost neměla následovat příkladu švýcarského, dánského či estonského a vytvořit vedle armády také legitimní a legislativně ukotvenou domobranu. Což bylo ostatně v plánu už za první republiky, jen se to jaksi nestihlo. Přispělo by to nejen ke zvýšení bezpečnosti a krizové připravenosti obyvatel, ale i ke snížení rekrutačního potenciálu různých pochybných spolků, které se snaží zneužít přirozených lidských obav ve svůj prospěch.

Jak by to mohlo vypadat dovolte znázornit krátkou citací z recenzovaného časopisu Univerzity obrany:

Velitelství (dánské) domobrany (HJV) je samostatné a stojí na stejné úrovni jako velení armády, tedy přímo pod ministrem. Její velení je dvouhlavé, má civilního i vojenského náčelníka. HJV je čtvrtou službou Obrany (vedle armády, letectva a námořnictva) určenou pro obranu domácího teritoria, přesto se někteří její členové od roku 2008 zapojili do misí v Kosovu a Afghánistánu. Hlavním úkolem je obrana a podpora země a civilní společnosti, a to jak za válečného stavu, tak v míru. Tato podpora znamená pomoc policii během živelních pohrom či havárií velkého rozsahu, operace na vyhledávání a záchranu lidí apod... Domobrana reprezentuje všechny vrstvy a skupiny dánské společnosti. Zajímavé je, že přísahu členové skládají výslovně dánskému lidu a spoluobčanům, nikdy ne vládě. Občan jako člen HJV uplatňuje své právo dobrovolně a bezplatně se podílet na obraně své země a jejích demokratických hodnot. Výskyt pravicového extremismu nebyl zaznamenán.¹

Čtenář možná namítne, že přece máme ty aktivní zálohy. To je sice pravda, ale aktivní záloha je jednak součástí armády a především nároky kladené na její příslušníky jsou v zásadě srovnatelné s nároky na vojáky z povolání. S takovými nároky nějakou početně významnější část populace k dobrovolné službě vlasti přimět nelze. Jejich snížení by zase degradovalo stávající kvalitně připravené rezervisty.

¹STEJSKAL, Libor. Dobrovolná občanská participace při zajišťování obrany: Koncept, zkušenosti a perspektivy. Obrana a strategie. 2014, roč. 14, č. 2, s. 119-133. ISSN 1802-7199. DOI: 10.3849/1802-7199.14.2014.02.119-133