V článku Několik otázek na Viktora Orbána zkouší Pavel Fischer maďarského premiéra z občanské výchovy a z umění vládnout. Chci s tímto textem polemizovat.
Fischer se vůbec ptát nechtěl
Jedna věc byla jasná předem. Maďarský premiér neměl šanci v této zkoušce obstát. Zaprvé proto, že mu Fischer své otázky vůbec nepoložil, ačkoliv jej jako předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost oficiálně přijímal v Senátu. Fischer píše, že prý „pro nedostatek času nebyl prostor pro otázky“.
Dejme tomu, že předseda Výboru pro zahraniční věci opravdu neměl příležitost prohodit s Viktorem Orbánem pár slov a při tom mu podstrčit své otázky. Ale určitě mu je mohl poslat předem anebo potom.
Neposlal, protože dobře ví, že jako vysoký státní funkcionář prostě Orbána úkolovat nesmí. To by hraničilo s vměšováním do vnitřních záležitostí Maďarska. A každý, kdo někdy Fischera slyšel mluvit ví, že je ztělesněná opatrnost.
Své otázky by se Fischer nikdy neodvážil položit Orbánovi přímo také proto, že mají na konci místo otazníku většinou vykřičník. Čtenář článku „Několik otázek na Viktora Orbána“ se nemůže zbavit dojmu, že „otázky“ jsou výhrady vůči jeho dosavadní politice a pokyny k její změně.
A proto jsem hluboce přesvědčen o tom, že Fischer od samého počátku formuloval své otázky pouze s cílem „nabídnout je do veřejné debaty u nás“, jak říká. Bez obtíží bych mohl zpochybnit všechny jeho otázky, ale soustředím se aspoň na některé.
Podřiďte se OBSE!
Fischerova první vyčítavá otázka se zakládá na tvrzení, že „parlamentní volby v roce 2018 probíhaly v Maďarsku nestandardně. Maďarsko si za ně vysloužilo kritické hodnocení ze strany oficiálních pozorovatelů mise organizace OBSE.“
Doufám, že si je Pavel Fischer vědom toho, že ne každý vnímá OBSE jako nestrannou a nepochybnou autoritu. Myslím si dokonce, že většina zasvěcených považuje OBSE asi za tak nezaujatou, jako je třeba Evropský soudní dvůr.
Fischerova kritická otázka je tedy založena na jeho soukromém názoru, který Orbán neměl možnost zpochybnit, protože se ho na to Fischer nezeptal. Tak to tedy dělám za něj.
Fischer také nelibě nese „změnu pravidel pro občanskou společnost, (….) reformu justice a změnu rámce pro svobodu slova“. A přitom se opět dovolává jím uznávané autority. Mluví o „vlně kritiky doma i v zahraničí“. Dejme tomu, že taková vlna existovala. Ale proč na slovo vzatý demokrat Fischer pomíjí skutečnost, že přes tuto „vlnu kritiky“ byl Viktor Orbán již poněkolikáté zvolen premiérem, a to jasnou většinou Maďarů?
Orbán a křesťanství
Fischerovi se nelíbí ani to, že se „Orbán v posledních letech začal prezentovat jako zastánce křesťanské Evropy“. Přitom prý v jeho politice není „slyšet křesťanský demokrat, ale mluvčí nějaké skupinové identity“. (Orbán) „mluví za evropské křesťanstvo. A to, jak známo, má ke křesťanské demokracii opravdu hodně daleko.“
Chyba, kterou zde Pavel Fischer dělá, je to, že klade rovnítko mezi dva nerovné pojmy „křesťanství“ a „křesťanská demokracie“.
Křesťanství je filozoficko-civilizační kategorie, která je nadřazená ideologii křesťansko-demokratických politických stran. Podle mého názoru je Orbán přesvědčen o tom, že křesťanství je třeba bránit proti mnoha nebezpečím. Jedno z nich pochází i od inteligence. Mezi salonní levicí je rozšířen názor, že všechna náboženství, všechny civilizace a ideologie jsou stejně hodnotné, a zaslouží si tudíž i stejný respekt.
Křesťan Pavel Fischer ale zřejmě nerozumí tomu, že tato intelektualizovaná parafráze biblického „tak nastav i druhou tvář“ nebyla v politice použitelná nikdy a v dnešním syrovém světě přímo ohrožuje přežití naší civilizace.
Česko a Maďarsko
Pavel Fischer chce vědět také toto: „Jaké vlastně principy přesně vzato obhajuje Viktor Orbán? Najde se tam kromě skupinové identity, nebo například té ´maďarskosti´ i odkaz na nějaké obecnější hodnoty, které bychom mohli sdílet i my?“
Bylo by lepší, kdyby se Fischer zeptal přímo Orbána, ale neudělal to. Tak se i na tuto otázku pokusím odpovědět. Tak předně: Není důvodu proč by sousední země musely sdílet všechny své hodnoty, a přesto nemohly žít v míru a spolupráci. Ale jednu obecnou hodnotu, kterou Orbán zastává by měl převzít (nejenom) Pavel Fischer.
Maďarský premiér chápe, že ti političtí vůdci, kteří nejsou přesvědčeni o nadřazenosti vlastní civilizace, nemají ve vedoucích pozicích co dělat. Oni totiž kapitulovali, a nejsou proto schopni plnit svou hlavní povinnost: Chránit občany své země dnes a v budoucnosti.
V závěru Fischer klade jednu otázku i sám sobě: „Do jaké míry je kurs dnešního Maďarska v souladu s našimi dlouhodobými zájmy.“ Ani na ni neodpovídá, a tak se doptám já: Co se bude dít, když Pavel Fischer dojde k názoru, že „kurs dnešního Maďarska není v souladu s našimi dlouhodobými zájmy“? A co řekne Pavel Fischer, když se ukáže, že většina Čechů zastává právě opačný názor než on?
A když už jsem v tom ptaní, tak bych od Pavla Fischera rád věděl i toto: Bude připravovat kádrový dotazník nepoložených otázek pro každého zahraničního hosta senátu?
Převzato z blogu se svolením autora
Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč