Ad Nekritická politika vůči Izraeli poškozuje české zájmy

Na stránkách tohoto deníku jsme si mohli včera přečíst názor europoslance Libora Roučka na téma hlasování České republiky na půdě OSN ohledně statusu státu Palestina. Autor kritizuje "krátkozrakost, nepromyšlenost a nesmyslnost tohoto českého postoje…". Rád bych v následující úvaze dokázal, že krátkozraký, nepromyšlený a nesmyslný je spíše článek pana europoslance.

V první řadě nechápu, co je na hlasování proti udělení statusu nečlenského státu Palestině špatného? Jak může být nečlenským státem neexistující stát? Podle pana Roučka jde o "popření naší dlouhodobé podpory myšlence existence samostatného palestinského státu". Takové prohlášení je, diplomaticky řečeno, nepravdivé. Nikdo nepopírá právo státu na sebeurčení. Spojené státy, Česká republika a dokonce i Izrael počítají se vznikem samostatné Palestiny. Otázkou není, jestli tento stát vznikne, otázkou je, jakým způsobem. Výše uvedené státy zastávají, dle mého názoru, jediné logické stanovisko. Pokud je Palestina součástí Izraele a ráda by se osamostatnila, první subjekt, se kterým se musí domluvit, je Izrael. Není to OSN, EU, Liga arabských států ani jakýkoliv jiný subjekt mezinárodního práva. Dokud se nedomluví s Izraelem, jsou jakékoliv tanečky okolo jen určitou formou PR, která sice může přinést určité finance, podporu a souhlasná stanoviska, nicméně fakticky se tím nic nemění. Jen se neustálým pícháním do vosího hnízda paradoxně zhoršuje vyjednávací pozice Palestinců a roztáčí se další koloběh naschválů (viz výstavba bytů iniciovaná Izraelem po úspěšném hlasování). Palestinští představitelé se evidentně snaží vést politiku obcházení hlavního vyjednávacího partneta, kterou by Izraelci mohli označit heslem "O nás bez nás". Pak není divu, že zrovna Češi, kteří mají s tímto postupem ty nejhorší možné zkušenosti, se postaví po bok židovského státu, a to i navzdory celé EU. Určitě by bylo zajímavé slyšet názor pana europoslance Roučka na Mnichovskou dohodu v kontextu s výše uvedenými fakty.

Opozice, v jejíchž řadách je i autor mnou kritizovaného článku, se samozřejmě snaží kritizovat veškeré kroky vlády. Otázkou je, zda je tato kritika vhodná za každou cenu. Česká republika podporuje Izrael kontinuálně od pádu komunistického režimu, a to za všech dosavadních vlád. Kritické hlasy z ČSSD jsou tedy novinkou. Strana se zaštiťuje svým proevropským postojem, kdy se podporou Izraele stavíme proti celé EU. To je pravda, na druhou stranu je ČR stále v určitých záležitostech suverénním státem s nezávislou politikou. A pokud se rozhodneme držet si politiku, kterou stabilně vyznáváme už od vzniku Izraele (s přestávkou v době totalitní), má prostě EU smůlu, leda nás může obdivovat za stabilitu našich postojů.

Co se týče poškození exportu, evidentně se tato hrozba stává jak z vládních, tak z opozičních řad frekventovanější. Když premiér Nečas vizitoval podporu dalajlamismu a Pussy Riot, neviděl jsem to tak černě. Nejsem sice odborník na mezinárodní obchod, ale nedomnívám se, že by čínští či ruští businessmani byli natolik útlocitní, že by se kvůli několika výrokům rozhodli změnit investiční plány, které jsou pro ně výhodné. V arabských státech je to něco jiného, určitě se najdou jedinci, kteří svůj protiizraelský postoj staví nad peníze a třeba skutečně náš export utrpí. Na druhou stranu ČR je známa svými kladnými postoji k Izraeli dlouhodobě. Nejde o nic krátkozrakého a nepromyšleného, naopak se tento postoj dal očekávat, a proto se arabské státy pravděpodobně moc nedivily. Pochybuji, že nyní odvolají české stavební firmy čile pracující na Arabském poloostrově.

Není nic špatného na tom, že se stát snaží zbohatnout, že se snaží získat co nejvíce a co nejvýhodnější obchodní kontakty. Je to logické a správné. Ovšem máme za levnější ropu, zboží z východní Asie či kvůli adoraci Bruselu měnit na povel svá stanoviska? Postoj, kdy ideje, na kterých je postavena naše společnost, budeme vyměňovat za finanční jistoty, je jen dalším hřebíčkem do rakve západní civilizace, jak ji známe.