Aston navíc svou úvahu nazval „Šachový tah proti dvěma figurám“. Zůstaňme proto v šachové terminologii. Shodou okolností proběhlo nedávno utkání dvou šachistů z doposud znesvářených šachových organizací o titul mistra světa. Místo šachů se však svět zabýval tím, zda jeden ze soupeřů, neustále opouštějící hrací stolek „na toaletu“, nepodvádí a neradí se s počítačem. Jak se tedy ukazuje, i šachy jsou pěkně „zkaženým“ sportem, jsou-li vůbec sportem. V minulosti v éře podivínského Američana Bobyho Fischera , který zápasil o titul s Rusy, to byla navíc i bitva ideologií. Tah Jiřího Paroubka je tedy spíše z tohoto soudku a nemá s královskou hrou nic společného.

Je pravdou, že česká společnost je politikou otrávena a poslední sociologické průzkumy naznačují, že důvěra společnosti v politiky a politiku klesla na nejnižší bod v dosavadní krátké historii Česka. Toto obecné konstatování by však mělo spíše vyvolávat ambice pátrat po příčinách. Bohužel, obecné odsudky politiky a politiků jsou často zastíracím manévrem, který má posloužit k dehonestaci zcela konkrétního politika. Tím je ve stati Astona kupodivu český prezident, který „oddaluje okamžik, kdy má jmenovat někoho k druhému pokusu o sestavení vlády a odmítá stojedničkovou většinu podepřenou komunisty a přeběhlíkem. I tento postoj je z hlediska ústavnosti pochybný - není to přece role prezidenta, aby posuzoval hodnotu parlamentní většiny. Svůj osobní postoj může vyjádřit kupříkladu abdikací. Teď už ale o žádnou stojedničkovou většinu a podporu komunistů nejde. To, co Paroubek nabízí, je čisté řešení a jako o možné a vážné variantě o něm komentátoři začali poprvé hovořit v onen večer, kdy byly zveřejněny volební výsledky.“

Požadavek Astona na to, aby český prezident abdikoval(!), když mu Paroubek přinese 101 podpisů vlády opřené o komunisty a jednoho přeběhlíka, je vskutku podnětný a alespoň pro mne osobně velmi silná káva. Já od demokraticky zvoleného prezidenta v demokratickém státě naopak očekávám, že bude jako jeden z ústavních činitelů dbát nejen na prostý efekt stoprvého hlasu, ale samozřejmě že se alespoň pokusí dohlédnout za příšeří zákulisních intrik vedoucích k tomuto stoprvému hlasu. Jak známo, Paroubek navíc věnoval dvacet čtyři hodin tomu, aby svůj návrh na velkou koalici bez jeho účasti ,oznámený v OVM na ČT1 zcela po svém zdiskreditoval. O tom, že to údajně média špatně pochopila, hlásily zpravodajské relace na ČR1 od pondělí rána do pozdního večera. Zdá se totiž, že Paroubek to opět myslel podobně jako Stanislav Gross, tj. „upřímně“.

Na rozdíl od Astona proto nejsem omráčen ze „šachových tahů“ Jiřího Paroubka. Ten tah ostatně vede nikoliv k čestné remíze, ale pokusu o „šustrmat“. K tomu ale člověk musí znát nejen to, jak se šachy hrají ,ale zejména kdo je Jiří Paroubek.