Článek na NP Lukáše Petříka o tom, že kongres ODS byl „mnichovanský“ mne v odkazu zavedl na komentář Ivany Haslingerové (Kongres ODS definitivně schválil ztrátu české samostatnosti). I článek Haslingerové je zaměřen na srovnávání letošního kongresu ODS s Mnichovem 1938. Protože je však argumentačně rozsáhlejší, budu se v reakci na tato tvrzení věnovat tomuto článku.

Ivana Haslingerová se v úvodu svého článku zmiňuje o tom, že by „vůdci“ Topolánkovi odpustila novinářské nepohodlí na kongresu, kdyby nastínil, jak chce konečně začít jednat jako rovný s rovným s vyděračskou vládní koalicí. Kdyby dal naději, že přece jen v budoucnu bude alespoň z části naplňována Modrá šance. Kdyby ujistil, že není nadobro zamítnuta vlajková loď ODS – rovná daň, kvůli níž vyhrála ODS volby a která se tak osvědčila u jeho tolik proklamovaného přítele Dzurindy. Kdyby se jasně postavil proti ratifikaci Evropské ústavní smlouvy (Euroústavy II).

To se však podle Haslingerové nestalo a místo toho, cituji, Za ústupky koaličním partnerům platí totiž ODS obrovskou daň ve všech oblastech řízení státu. Nemá rozhodující vliv na zahraniční politiku, státní finance, obranu země ani na rozdělování evropských fondů a to, že premiér nedokáže za tyto nehorázné ústupky vymoci jeden jediný, a to podporu kandidáta ODS na prezidenta, to si s největší pravděpodobností budou voliči pamatovat. Proto jsme očekávali, že ho Kongres zaúkoluje, aby za výše uvedené ústupky koaličním partnerům požadoval jako adekvátní náhradu alespoň dohodu nad společným prezidentským kandidátem. Ani to se, bohužel, nestalo. To, že mával 122 podpisy svých členů, je málo. To je přece samozřejmé, že budou svého prezidenta podporovat, i když někteří třeba ne z lásky jako spíše z pudu sebezáchovy.

Nakonec ocituji ještě jednu krátkou pasáž z článku Ivany Haslingerové. Ta je věnovaná podpisu Reformní smlouvy EU, kdy po oznámení, že ji Topolánek podepíše, se mezi novináři, kteří to vše zděšeně sledovali z jim vykázaného balkonu, ozvaly hlasy typu "Pro boha, to je jako Hácha u Hitlera, ale ten čelil vojenské hrozbě, Topolánkovi ani ČR by přece Frau Merkel nic neudělala, naopak by je možná následovali další a byli by hrdiny dne, že se jí postavili". V těchto chvílích jsme již nevydrželi a téměř se slzami v očích odešli do smutné listopadové noci. Lidé na ulici klidně chodili z divadel a neměli ani zdání, co se právě v zářícím paláci Žofín odehrálo s jejich budoucím osudem.

Tolik Ivana Haslingerová. Protože článek Haslingerové vyjadřuje zřejmě pocity určité části voličů ODS, kteří od ODS očekávají „důsledné plnění volebního programu ODS“, a to za všech okolností a za jakýchkoliv podmínek, je nutné tyto názory porovnat s praktickými možnostmi ODS jako strany, kterou volilo v posledních volbách 36% voličů. Upozorňuji na toto číslo právě proto, abychom si uvědomili, že ODS volby nevyhrála s nadpoloviční většinou.

Menšinová vláda ODS vzniklá v září loňského roku po krachu jednání s ČSSD a pokusu Kalouska vytvořit s ČSSD menšinovou vládu s podporou komunistů, nezískala důvěru poslanecké sněmovny. Přesto pro tuto vládu hlasovali kromě poslanců ODS i všichni poslanci zelených a naprostá většina poslanců KDU-ČSL kromě Kalouska a jeho příznivců, kteří odešli před hlasováním ze sálu. Další vývoj vedl ke vzniku trojkoaliční vlády s tím, že se Paroubkovi podařilo z poslaneckého klubu ČSSD vyštvat dva své členy. Paroubek sám o tom hovoří jako o politické korupci ODS vůči dvěma poslancům zvoleným za ČSSD. Právě hlasy odpadlíků z klubu ČSSD vedly k tomu, že nová trojkoaliční vláda získala důvěru poslanecké sněmovny. Neuvědomování si okolností vzniku vlády či vysvětlování koaličního kompromisu jako „vydírání ze strany koaličních partnerů“ je hrubou falzifikací skutečnosti.

Tvrdá kritika „zprava“ nejen od Ivany Haslingerové, ale i další podobné komentáře, svědčí o tom, že tito autoři zcela záměrně ignorují politické souvislosti a realitu české politiky obecně. K tomu je zajímavé doplnit snad jen to, že na kongresu ODS vystoupil se svým příspěvkem i „rebel“ Tlustý s kritikou plnění programu trojkoaliční vlády. To kritici „zprava“ z řad novinářů ani nezaznamenali.

Co se údajného vyprchání „reformního patosu“ týče, Topolánek zřetelně akcentoval, že reformy započaté schválením stabilizačního balíku opatření a navržený rozpočet jsou prvním krokem na cestě k vyrovnaným státním financím. Vyrovnaný státní rozpočet by mohl být při současném tempu vývoje ekonomiky podle Topolánka dosažen v roce 2014, tj. do sedmi let. To se jistě může mnohým zdát jako málo ambiciózní projekt. Přesto je to po osmi letech vládnutí ČSSD, která si sama nikdy problém vyrovnaného státního rozpočtu nestanovila a zavedla trvalé žití státu na dluh, radikální změna vládní filosofie.

Haslingerová dále píše o zklamání z toho, že kongres ODS neuložil vedení ODS vyjednat podporu Václavu Klausovi u koaličních partnerů ODS, jako „kompenzaci jejich vydírání“. Požadovat po Topolánkovi takový cíl při známých preferencích koaličních partnerů by bylo, jak Topolánek poznamenal, naprosto kontraproduktivní. I senátor Kubera k tomuto tématu nakonec poznamenal, že zvolení Klause prezidentem považuje za téměř jisté i bez koaliční dohody o společném kandidátovi.

Naprosto podpásové jsou ale věty, které označují podpis Reformní smlouvy o EU v Lisabonu na konci tohoto roku jako „nové mnichovanství“. Evropská unie je často v terminologii kritiků zprava považována za „socialistickou“. Celkem oprávněně se EU vytýká přílišná snaha o unifikaci. Mnozí by rádi v EU viděli jakousi protiváhu USA. Právě v tom vidím hlavní úsilí federalistů. Integrační proces v Evropě však zcela jistě probíhá a dnešních 27 států EU je toho dokladem. Za správný proto považuji postup ODS, která navrhuje, aby novou Reformní smlouvu posoudil český Ústavní soud. Pokud tak Ústavní soud učiní, může se podle závěrů Ústavního soudu k této otázce zvolit další způsob její ratifikace. Obecně ale rozhodně nesouhlasím s tím, aby se dnešní integrační proces v rámci EU porovnával s diktátem evropských velmocí z Mnichova 1938. Tato paralela je absolutně nepravdivá a celý integrační proces posouvá do iracionální roviny. Zdá se mi, že v této záležitosti u jisté části novinářů převažuje snaha o bombastické titulky svých referátů.

Závěrem bych dodal jen toto. Vyzdvihování unikátnosti Klause jako ideologa ODS a jeho porovnávání s Topolánkem pomocí otřepaného klišé „falešného a prázdného“ z údajné Klausovy esemesky je dávno překonaný mýtus. „Otec zakladatel“ Klaus je bezesporu významnou postavou české politiky. Jeho odchod z čela ODS v roce 2002 a nástup Topolánka však ODS jednoznačně pomohl. Topolánek na rozdíl od Klause dokázal v parlamentních volbách ČSSD porazit. Politická praxe Topolánka se ukázala jako úspěšná. Nová situace, v níž nyní ODS jako vládní strana je, ostatně ukáže, zda i v pozici vládní strany dokáže v dalších volbách supervolebního roku 2008 ODS v čele s Topolánkem vítězit. Volba českého prezidenta v únoru 2008 bude prvním prubířským kamenem Topolánkovy politiky. Již za pár měsíců se proto ukáže, zda politický realismus vede Topolánka po správné cestě.