V rubrice Události: Z posledních dnů Neviditelného psa se Bohumil Doležal 14. března zmiňuje o senátní komisi, jejímž cílem je posoudit ústavnost KSČM. Říká doslova: „Neústavnost KSČM, pokud jde o programové zásady, je velmi těžko prokazatelná a politická problematičnost zákazu třetí nejsilnější strany zcela zjevná.“ K tomu si dovolím připojit jako předseda zmíněné komise pár poznámek.

Při nedávné prezidentské volbě jsme všichni viděli na vlastní oči, kterak KSČM prostřednictvím a vedoucím vlivem svého rigidního křídla vydírala kandidáty, vládní koalici, prezidenta státu i obě komory parlamentu. Všichni jsme se ptali, jak je osmnáct let po Listopadu možné, že usilují o ekonomickou a politickou moc, falšují historii, derou se na výsluní mediální scény a otevřeně žádají ostatní politické strany o jakési „pakty neútočení“ a slušné zacházení. Nemluvě o tom, že je to právě KSČM, která hraje roli světového frontmena v úsilí o vytvoření mezinárodních komunistických struktur opřených o bolševický sentiment nad někdejší komunistickou internacionálou.

Začátkem devadesátých let obdrželi komunisté time out, oddychový čas k tomu, aby se reformovali, tak jako se tomu stalo v řadě jiných zemí bývalého sovětského impéria. Neudělali to, v jejich řadách zvítězili dogmatičtí dinosauři tvrdě popírající občasné reformní snahy uvnitř strany – výsledkem je existence poslední stalinské partaje v Evropě, notabene evropské komunistické strany nejsilnější. Strany, která představuje reálnou politickou sílu, což nám s gustem v posledních týdnech předváděla.

Vedení KSČM se opevnilo ve svých pozicích a použilo nedávnou prezidentskou volbu jako generálku na VII. sjezd KSČM, který se bude konat letos v květnu. Vede mocenský boj nejen proti politickým protivníkům, ale i proti snahám vnitřní opozice odstavit fundamentalistické vedení kritikou neudržitelných stalinských a marx-leninských tezí.

KSČM je reálná politická síla, nikoliv však strana standardní. Byl to právě prezidentský kandidát Švejnar, který mnohokrát ve svých čtyřech postulátech podrobil KSČM kritice u jiných českých politiků nevídané: KSČM se neodřekla své předchůdkyně KSČ, zpochybňuje právo na soukromé vlastnictví, oslabuje obranyschopnost země požadavkem, aby Česká republika vystoupila z NATO, a zejména neodmítla násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Jan Švejnar velmi dobře ví, že naše ústava o násilí hovoří. Článek 5 Hlavy první ústavy říká, že součástí našeho politického systému mohou být jen ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Komunistická strana Čech a Moravy násilí neodmítá, ve stranických dokumentech, včetně těch ze VI. sjezdu KSČM, považuje např. za hlavní pilíř své činnosti návodné teze k násilí vyjádřené klasiky marxismu-leninismu. KSČM porušuje ústavu České republiky. Je to právě Švejnar, který na rozdíl od svého protikandidáta Václava Klause nepovažuje KSČM za standardní stranu. Splnění jeho postulátů de facto znamená konec komunistické strany.

Skutečnost, že strana, která si činí nárok být součástí parlamentního systému, porušuje hlavní zákon země, představuje právní schizofrenii, která vytváří řadu kritických situací posledních let. Zákon o politických stranách jasně formuluje, jak postupovat, jestliže je politická strana v podezření z porušení ústavy. Nejvyšší správní soud je povinen takové podezření posoudit a shledá-li porušení zákona, příslušnou stranu rozpouští. Může to udělat podle zákona o politických stranách na základě podání vlády či prezidenta státu. Naše dospívající demokracie už má dostatek právních prostředků, jak se proti nástupu komunismu bránit. K dispozici má dvě cesty. O první už jsem mluvil: je to rozpuštění protiústavní strany na základě stávajících, již existujících zákonů. Druhou cestou je inovace zákonů, které vznikly v době, kdy prakticky nikdo nepředpokládal nástup komunistů a snahy o jejich reinkarnaci. Je to cesta, kterou nabízí ve svém návrhu novely trestního zákona právě kolega Mejstřík. Učinit propagaci komunismu (a nacismu) trestnou. Zdůrazňuji, že návrh hovoří o zákazu propagace násilné ideologie, nikoliv o zákazu ideologie samotné, jak se snaží odpůrci novely tvrdit.

Využití obou právních cest společně by mohlo pomoci nejen k dalším dekomunizačním kroků naší společnosti, ale i k realistickému řešení fungování politické strany co do počtu členů největší, strany, která má přes půl milionu voličů a deset procent zástupců v parlamentu. Námitka, že lze rozpustit stranu, ale těžce se rozpouští stovky tisíc voličů je zcela relevantní.

Možnost rozštěpu KSČM, která je zřejmá ze všech dokumentů Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM zřízeného k přípravě VII. Sjezdu, je čím dál tím zřejmější. Naznačuje, že by právní řešení existence hypertrofovaného komunistického reliktu mohlo proběhnout podle schematu: reformní síly v KSČM, které cítí neudržitelnost dogmatické platformy, se odštěpí, přeregistrují, odhodí násilnou protiústavní platformu marxismu-leninismu a stanou se standardní dělnickou politickou stranou , tak jak ji známe z reformovaných stran v jiných zemí bývalého sovětského impéria. Druhá, dinosauří část strany, která bude dále adorovat násilí, pak bude podle zákona snáze rozpustitelná než kolos, který jsme si nechali na naší politické scéně vyrůst.

K tomu, aby takový politický proces rozštěpení mohl proběhnout, je třeba soustavného politického tlaku. Komunisté se nikdy sami nereformují. Nikdy se nezbaví dobrovolně teze o násilním marx-leninském převzetí moci. K tomu je třeba je v zájmu obrany demokracie ústavními prostředky donutit. Novela trestního zákona představovaná v senátu znovu kolegou senátorem Mejstříkem je jedním z kroků takového tlaku. Jiným krokem je iniciace jednání Nejvyššího správního soudu, který by měl posoudit důvodná podezření, že KSČM porušuje Ústavu. Senátní komise pro zkoumání ústavnosti KSČM již shromáždila dostatek důkazů o tom, že KSČM porušuje klíčový čl. 5 Hlavy první Ústavy České republiky. V celé řadě případů KSČM nejen, že neodmítá násilí, jak to požaduje Ústava, ale přímo jej ve svých oficiálních dokumentech adoruje.

autor je senátor