POLEMIKA: K článku Lisabon a eurokolaborace
Skoro by se zdálo, že se autor zbláznil. On – samozvaný skutečný zastánce demokracie – neuznává názor většiny pokud s ním sám nesouhlasí. Vůbec by mu nevadilo, kdyby názor Irů a Čechů (cca 14 mil. obyvatel) musela proti své vůli akceptovat třeba celá zbývající Evropa (cca 450 mil. obyvatel). Jemu – zastánci správných pojmů – nevadí, že se nějaká skupina (shodou okolností právě ta jeho) nazve „eurorealistickou“ a jeden z ní pak musí konstatovat, že „čím více poznává evropské skutečnosti, tím menším je eurorealistou“ (nad tím by zřejmě kroutil hlavou i sám G. Orwell). Kdyby nešlo právě o Evropu, tak by asi bylo lepší takovéto výlevy nechat bez povšimnutí, protože nejrůznější podivíni (např. hrdinové autorova typu, kteří demokraticky, třeba i proti vůli většiny odvážně vybojovávají její blaho) tady vždycky byli a budou.
Autor to formuluje (zcela v duchu jím zaváděných zmatečných pojmů): „Byli jsme před Evropskou unií, budeme i po ní!“. Jenže dle mého názoru je sjednocovací evropský proces přes všechny tíživé současné problémy dlouhodobě tím nejvýznamnějším problémem, který naše společnost řeší. Je to problém, který bude aktuální i pro celou řadu příštích generací. Možná si to dost dobře neuvědomujeme, ale tento proces může představovat zásadní kvalitativní proměnu v historickém vývoji Evropy. Proměnu, jaká nemá obdoby od vpádu Avarů nebo od rozšíření křesťanství na tomto kontinentu. Záleží jenom na evropanech, jestli začnou problém, ke kterému vývoj Evropy po všech jejích zkušenostech dospěl, řešit zásadně a ve všech potřebných souvislostech, nebo zůstanou jen u některých reforem, které dnešní globalizovaný svět a dosažený technický pokrok vnucují.
Je pochopitelné, že na takto zásadní kvalitativní proměnu nemůže být společnost v jedné generaci připravena a že proces má a bude mít nejen své příznivce, ale i odpůrce. A obě strany mohou mít svoji pravdu – podle zorného úhlu, ze kterého na problém nahlížejí.
Já jsem přesvědčen, že sjednocená Evropa může dát příslušníkům malých národů šanci prokázat, že jsou schopni přinejmenším stejně účinně jako příslušníci velkých národů přispívat ke kultivaci celého lidského společenství. Musí to však být Evropa, ve které všechny státy obětují dobrovolně část svojí suverenity celku, který společně vytvoří. Vždyť každý stát má povinnost hájit zájmy svých občanů a občané velkých a silných států mají proto své zájmy z podstaty lépe chráněny nežli občané malých států. Jedině stav, kdy „stát“ bude povinen hájit zájmy příslušníků našeho národa stejně účinně jako zájmy příslušníků jakýchkoliv jiných národů, protože všichni budou jeho rovnoprávnými občany, garantuje občanskou rovnost o kterou usilujeme. Je samozřejmé, že od velkých států je ztráta plné vlastní suverenity velkou obětí o kterou nepochybně svádějí a ještě dlouho svádět budou intenzivní vnitřní boje. Je proto kontraproduktivní a úsměvné (nechci-li říci přímo hloupé), jestliže za situace, kdy se tomu alespoň některé velké státy zdají být nakloněny se my – naprosto bezvýznamní „suveréni“ - stavíme proti a vyjadřujeme obavy ze ztráty své svrchovanosti namísto toho, abychom dávali najevo uznání i plnou podporu jejich postojům.
Sjednocená Evropa s dostatečnými kompetencemi centra garantuje při možnosti zachovávání a rozvíjení všech národních tradic
- absolutní nemožnost vzniku ozbrojených střetů mezi národy evropského kontinentu
- skutečnou rovnoprávnost všech svých občanů bez ohledu na národnost.
Mělo by pro nás být motivující, že právě my se na takto epochálních proměnách můžeme podílet a našim potomkům třeba i za cenu vlastních obětí připravovat lepší budoucnost.
Nekompromisní boj autora za suverenitu našeho národního státu je navíc tak trochu krokem zpět. Vznik samostatných národních států byl samozřejmě historicky zákonitý vývojový krok. Měli bychom však být schopni ho správně zhodnotit zejména z pohledu dlouhodobého vývoje lidské společnosti a vyvodit z toho konstruktivní závěry. V čem je přínos a nezbytnost této vývojové etapy? Umožnila všem státům, tedy i malým, aby si v praxi vyzkoušely, co to znamená vládnout. Že to znamená i nepopulární kroky, které vůbec nemusí být motivovány snahou o národnostní utlačování a zbídačování, že i nejlépe míněným ozdravným opatřením lze podsouvat i příslušníky vlastního národa zlé úmysly (mistrem v tom byli a jsou komunisté a daleko k nim bohužel nemá ani autor), že při pěstování nacionalismu nelze dosáhnout shody ani s národnostními menšinami (viz naši Němci za 1. republiky), ani s partnerskými národy v jednom státě (viz Slovensko).
Po druhé světové válce vyšla publikace „Anatomie míru“, která se snažila přijít na základě historické analýzy na příčiny vzniku válek a na opatření, kterými by bylo možno z podstaty eliminovat nebezpečí vzniku dalších. Suverénní národní státy jsou zde nahlíženy jako potenciální příčina vzniku válek a navrhovanou cestou je vytváření nadnárodních celků s omezením suverenity jednotlivých národních států. Názory v knize publikované jsou velmi přesvědčivé a našly podporu řady významných světových osobností, které dokonce založily společnost pro jejich šíření ve světě (členy byli mj. A. Einstein nebo T. Mann).
Je trapné, že právě v této době v čele našeho státu stojí člověk, který význam sjednocovacího procesu v Evropě vůbec nepochopil, jehož přičiněním došlo k tak výraznému názorovému rozštěpení společnosti a který bohužel i pozvedá sebevědomí fanatických odpůrců sjednocení, přesvědčených o nesmrtelnosti své pravdy, té která i EU přetrvá.
