Jsme silnější než jsme, to je taková varianta výmluvy slabocha. “Je to silnější než já,” vymlouvá se například alkoholik. Pan Pehe by mohl svůj titulek napsat v jednotném čísle, to, co cítí, je zřejmě silnější než on sám.

Čtením toho článku se nedozvíme mnoho nových informací. Téměř celý je věnovám rozpracování tématu “co by bylo, kdyby bylo”, založeném na nepravdivém tvrzení, že

“Polsko málem zablokovalo nedávný summit Evropské unie argumentem, že si zaslouží silnější hlasovací pozici, zejména na úkor Německa, protože kdyby během druhé světové války Němci nevyvraždili milióny Poláků, mělo by nyní Polsko 66 miliónů obyvatel.”

To ovšem není pravda, ta Kaczynského poznámka se rozhodně nemohla stát důvodem zablokování summitu. Fakt je jen to, že byla vyslovena - jako reakce (nešťastná reakce), na útoky německého tisku proti Polsku a polské pozici na summitu. Ta byla známa dlouho před tím, než byla Kaczynského poznámka vyslovena. Byla opřena o jiné argumenty, které Jiří Pehe samozřejmě zná a o kterých se bohužel v našem tisku nedočteme.

Pana Pehe ovšem myšlenka kompenzací za historické ztráty tak nadchla, že ji použil jako oslího můstku pro rozjásanou kritiku českých "euroskeptiků", kterým ji velkoryse přisoudil. Rozepsal se o tom, jak jí mohou argumentovat a podal čtenářům krátký humorný exkurs do českých dějin, ve kterém se stačil Čechům vysmát jako národu, který nikdy nevedl válku pod svým vlastním praporem. Zapoměl při tom, že to byli čeští legionáři, kteří pod českými a slovenskými prapory umírali za to, že český, tehdy ještě československý, stát mohl vzniknout, a další generace pod tím praporem vybojovala to, že mohl přežít druhou světovou válku a vyjít z ní jako jeden z vítězných spojenců.

Zapoměl i na to, že to nebyli vojáci kdo v mobilizaci 1938 selhali, nebyli to ti, kdo chtěli s nacistickým Německem bojovat, ale byli to ti, kdo se obávali toho, že zůstaneme izolováni, více než ztráty suverenity a ztráty svobody.

Asi mu na těch padlých brášcích od Zborova a ze Sibiře, na těch padlých letcích z Británie a “pouštních krysách” od Tobruku i na těch od Sokolova a od Dukly vadí, že zemřeli za něco tak směšného, hloupého a překonaného jako primární český národní zájem - suverenitu a svobodu svého státu. To mu přišlo tak k smíchu, že se nezastavil jen u nich, ale do svého estrádního vystoupení zařadil i třetí generaci padlých, ty, “které pozabíjel komunistický režim, za který my, jak známo, nemůžeme”.

Myšlenka kompenzace za historické zráty se panu Pehe tak zalíbila, že se rozhodl být velkorysý:

„Někomu se tato aritmetika může zdát podivná, ale nebuďme troškaři. Chápeme přeci EU, stejně jako Poláci, především jen jako dojnou krávu. Lze-li jí vyždímat ještě trochu více tak, že nás bude odškodňovat i za historii, mohou se nakonec pro evropský projekt nadchnout i naši euroskeptici.“

A tady se celá ta nádherná myšlenka panu Pehe vymkla z rukou. Ten oslí můstek od evropské dojné krávy totiž nevede k těm, které nazývá "euroskeptiky", kteří na rozdíl od něho nepovažují závislost na vlastním, přes Brusel ždímaném a filtrovaném nápoji za národní zájem. Ten můstek vede přímo zpět k panu Pehe:

Jiří Pehe a natažená ruka – Evropská diskuse po česku, Mosty - 21. 10. 2003

„Je dobré si uvědomit, že do EU vstupujeme jako chudý stát, který toho mnohem více od stávajících členů EU chce, než je schopen on dát jim. Formulace českých národních zájmů by se měla odvíjet i od tohoto poznání. Čeští politici by neměli zapomínat, že Česká republika vstupuje s nataženou rukou do privilegovaného klubu.“

Je to silnější, než on.

3.7.2007