Pavel Kohout nabízí ve svém textu Jak odstranit korupci, rychle a účinně (NP, 10.10.2013) pět receptů na nemoc úplatkářství. Čtyři z nich ponechám stranou s tím, že je autor, domnívám se, popsal velmi pěkně... souhlasím s tím, že jejich aplikace by byla účinná.

Kde však s autorem souhlasit nemůžu, je jeho přesvědčení, že jedním z protikorupčních nástrojů je změna volebního systému (patrně míní zejména pro Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR) ze současného poměrného na většinový. Přesněji, říká "Co by pomohlo? Možnost volit si poslance přímo." Buď mi tedy něco podstatného uniká (nevylučuji), nebo nejde o nic jiného než právě o systém většinový. Jen je to pěkně marketingově zabaleno – od té doby, co bylo empiricky zjištěno, že heslo "přímá volba" má u nás přímo magickou moc. Tak např. TOP 09 začala laškovat s přímou volbou starostů... To si lze vyložit tak, že si tato strana přeje stovky malých zemanů rozesetých po radnicích v celé zemi, kterých by bylo – s ohledem na způsob jejich zvolení – extrémně obtížné se zbavit... až by začali řádit.

Ale zpět k článku pana Kohouta. V této souvislosti je nezbytné stále opakovat jeden princip a připomínat jednu zkušenost. Principem je, že většinový systém redukuje politickou parlamentní scénu, resp. podstatně komplikuje menším politickým stranám, aby na celostátní úrovni realizovaly svůj program – přesto, že jejich voličská podpora je nezanedbatelná. To není na překážku, pokud přirozeným vývojem dospěla společnost do stavu, kdy se politické ambice v zásadě již zkoncentrovaly do dvou (možná tří) táborů. Je však, zejména v našem postkomunismu, velmi nebezpečné takovou koncentraci vynucovat "shora". Výsledkem pak může být jen zakonzervování současného stavu – přesněji vlády současných hegemonů. Je pěkné v této souvislosti poukazovat na Spojené království a Spojené státy, ale když dva dělají totéž, není to totéž. Svého času některé zamě Latinské Ameriky převzaly prakticky bez úprav Ústavu USA – bez znatelného efektu. Strůjci těchto kroků totiž nevzali v úvahu slova Johna Adamse: "Naše Ústava byla vytvořena pouze pro morálně pevný a věřící lid. K vládnutí jinému lidu se naprosto nehodí."

O co jde? Opět a znovu, řečeno s Alexisem de Tocquevillem, o předpolitické předpoklady. Převzetím většinového volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu bychom se dopustili chyby stejného druhu. Je to dobrý systém, ale je třeba k němu dorůst. A my ještě nedorostli ani zdaleka.
Zkušeností, kterou je třeba připomínat, jsou snahy ČSSD a ODS v rámci tzv. opoziční smlouvy. Záměry těchto stran vedly přesně stejným směrem. Proč? Inu, byly si době vědomy důsledků většinového systému, které jsou popsány výše. Zkrátka chtěly uměle a násilně redukovat politickou scénu na aktuálně nejsilnější hráče a mono-, pardon, bipolizovat moc. Nebo snad už před třinácti lety obě zmíněné strany bojovaly proti (politickému) úplatkářství? Podle pana Kohouta asi ano... Ale vážně, může tohle být lékem na korupci?

V závěru textu pan autor vyjadřuje přesvědčení o naprosté zbytečnosti, dokonce škodlivosti zákona o státní službě. Zdůvodňuje to takto: "...opravdu chceme, aby stát ovládali úředníci jako sir Humphrey ze satirického seriálu Jistě, pane ministře? Vysoce postavení byrokrati s definitivou, kteří se na volené politiky dívají jako na své dočasné služebníky? Zmíněný britský seriál je zajisté parodie, nicméně české prostředí má tu pozoruhodnou vlastnost, že parodie nebývá mnohdy rozeznatelná od reality."

Tohle je skutečně problém našich dnů? Opravdu jsme spokojeni s tím, že politickým postem je pomalu i místo ředitele mateřské školky, že téměř každé volby, kdy na centrální úrovni, na kraji, ve městě, v obci... přijde do vlády (do rady) jiná garnitura, znamenají také zásadní zásahy do personálního obsazení vedení odborů, referátů... a to bez ohledu na odbornost, zato však s významným přihlédnutím k politické příslušnosti? Není spíš tohle naše již roky žitá zkušenost, není tohle otázka k řešení? Jistě by bylo nepříjemné, kdyby se realizoval autorem naznačený scénář, jenže my se nacházíme – dlouho i akutně zároveň – v opačném extrému. Osobně nevidím jiný klíč, než právě zákon o státní službě...

I zde však platí, že je nespočet způsobů, jak nějakou věc udělat špatně, a jen málo, často dokonce jen jeden, jak ji udělat dobře.