Tomáš Haas je excelentním dopisovatelem NP s výjimečně konsistentními názory. Jeho článek Není to jen krize politických stran. Je to krize důvěry je reakcí na článek Víta Blahy. S Haasovou analýzou situace v ODS však nemohu zcela souhlasit. Především považuji za velmi zavádějící psát o krizi politických stran, když tím hlavním Haasovým tématem je pouze a jenom ODS. Tím jen naznačuji, že ne malá část příznivců pravice včetně Haase se od ODS odklání z důvodů zdánlivě jasných prohřešků této strany, o kterých se obšírně rozepisují.

Začnu od konce. Haas zmiňuje jako příklad „pokračujícího rozkladu ODS“ nedávnou schůzku v jistém „aristokratickém“ klubu. Tuto schůzku svolal senátor Alexandr Vondra a „dovolil si“ na ni nepozvat všechny místopředsedy strany. Z toho například MfD vyvozuje, že v ODS počíná „Nečasova čistka“. Haas navíc tvrdí, že odstoupivší předseda ODS Topolánek měl pravdu, pokud hovořil o tom, že v ODS získávají vliv „kmotři“, pro některé krajští exponenti ODS nebo jejich šedé eminence. Taková interpretace setkání Nečase s asi čtyřicítkou členů ODS si však podle mne zasluhuje pověstné „povytažení obočí“, tak často používané Klausem. Haas zcela vědomě ignoruje výroky Nečase i Vondry, kteří o této schůzce informovali média v naprosto jiném duchu, tj. jako o neformálním a na stranické mašinerii nezávislém setkání. Z vlastní zkušenosti řadového člena ODS vím až moc dobře, jak některým funkcionářům narostou hřebínky nepostradatelnosti a jak je potom těžké proti stranickým grémiím všech stupňů prosadit jiný než funkcionářský pohled na věc. Pokud je něco zapotřebí v ODS změnit, pak právě tento styl politiky, který dává jednou zvoleným a „pomazaným“ funkcionářům právo na uzurpaci jedině správných myšlenek a postojů.

Dalším velmi kontroverzním tématem Haasova článku je paralela mezi odchodem Topolánka a Klause z čela ODS. Jediný společný bod těchto příběhů je ztráta pozice předsedy strany. Jinak však toto porovnávání není možné. Topolánkův pád má mnohem jednodušší kořeny, přesně tak, jak je Topolánek povahově zcela odlišný (jednodušší?) od profesorské mentality Václava Klause. Několikrát jsem i na stránkách NP psal, že Topolánek má šanci tehdy a jenom tehdy, bude-li vystupovat a argumentovat věcně. Bohužel, prakticky pokaždé, když bylo nutné žehlit Topolánkovy úlety v tisku a on sliboval, že si už dá „pozor na pusu“, neuplynul ani měsíc a byl tu nový exces a nové omluvy. Zatímco pád Klause měl jakousi peripetii v časech opoziční smlouvy, jeho odchod z čela ODS po porážce od Špidly byl důsledkem, se kterým musí počítat každý předseda ODS. Neuspěješ - odejdeš. Topolánek naopak po drtivé porážce ODS v krajských volbách svou pozici lídra udržel a byl odstraněn paradoxně až po dalších, evropských volbách, které ODS vyhrála. Haas sice velmi správně popisuje důvody porážky ODS v krajských volbách, nicméně to, že ODS na celostátně vedenou kampaň ČSSD odpověděla slaboučkou krajskou kampaní a řada hejtmanů ODS dokonce vyjadřovala neskrývaný odpor k tomu, aby jim centrum organizovalo volby, bylo nezvládnutí politiky vedením ODS. Topolánek to sice umně vysvětlil, nicméně jeho odpovědnost za stav ODS v tomto období tím nezmizela. Přesto delegáti kongresu po krajských volbách Topolánka podrželi právě proto, že se oponentem Topolánka stal Pavel Bém, který byl většinou delegátů chápán spíše jako prodloužená ruka ve volbách poražených hejtmanů.

Kiksy Topolánka z hlediska organizace jeho dovolené v létě 2009 a jeho odchod ze sněmovny po Paroubkem zrušených podzimních volbách daly munici jeho odpůrcům. Topolánek této nové kritice a výzvám k dostoupení čelil tím, že své oponenty spojil s tak zvanými „kmotry“, tj. v zákulisí stojícími šíbry, kteří s vysokými funkcionáři ODS manipulují. Kongres roku 2009 Topolánek opět vyhrál zejména proto, že většina delegátů kongresu nevěřila tomu, že by Petr Gandalovič, vyzyvatel Topolánka, byl větší zárukou volebního vítězství. Aféra, která potom Topolánkovi srazila vaz, byla pravděpodobně připravenou diskreditační kampaní a Topolánek na ni stoprocentně zabral. Média se Topolánkovi pomstila za to, jak se k nim choval, a spočítala mu to i za takzvaný „náhubkový zákon“.

Na závěr snad jen krátkou poznámku k současnému stavu české pravice několik dnů před termínem voleb. O bývalé voliče ODS z roku 2006 se dělí tři volební týmy, a to ODS, TOP 09 a VV. Jejich procentický zisk by mohl být někde na úrovni 40% odevzdaných volebních lístků. Proti tomuto bloku stojí sociální demokracie a komunisté rovněž s podporou řádově 40% voličů. Rozhodnou tedy hlasy odevzdané lidovcům, zeleným a zemanovcům zejména tehdy, pokud alespoň jedna z nich překročí hranici 5%. Úspěch těchto posledně jmenovaných stran je nadějí na sestavení vlády bez komunistů a ČSSD. Je navíc příznačné, že o krizi důvěry se v případě ČSSD a KSČM nemluví. Na levici se o důvěře nevedou dlouhé spory, tady se nepochybuje. O to je sáhodlouhá diskuse nad stavem pravice a ODS pikantnější. Je však důkazem, že pravici nevolí lidé stádního typu, ale hloubaví jednotlivci, kteří se nespokojí s průměrem. To, že zejména v TOP 09 vyrostl ODS na pravici silný konkurent, je na druhou stranu dobře, ne? Není přeci nic horšího, než když se místo štik a sumců naplní vedení strany partou líných kaprů.