Když Bohumil Doležal sliboval, že s hodnocením kongresu ODS počká na úplné informace, zadoufal jsem, že si přečtu něco fundovaného. Ve skutečnosti starý pán vyplodil klasické dílko stylu – co se mi nehodí do krámu, ignoruji, co se mi hodí, zasadím do dávno připravené šablony, rozbor se píše od závěru. Závěr svého hodnocení ostatně Bohumil Doležal napsal hned do úvodního odstavce. Zbývající část filipiky pak je pouhým sběrem argumentace pro potvrzení předem vyřčených postulátů.

Obávám se ovšem, že „historický kompromis“ mezi ODS a ČSSD na kongresu nebyl ani na stole ani pod stolem. Na stole bylo něco úplně jiného. Na rozdíl od filipiky si nemyslím, že by Klausův projev byl silnou výzvou k tomuto kompromisu. President prostě nemá v popisu práce dout na polnice. Otázkou, na kterou kongres musel odpovědět, bylo, zda si modří ptáci natolik věří, že socialisty utahají v druhém pokusu, nebo zda svěsí krovky a budou se spolu s křesťanskodemokratickým křídlem usilovně modlit, aby to Paroubek ve třetím pokusu zdrbal. Bohumil Doležal je zuřivým zastáncem pokusu pro Paroubka, proto je připraven cokoli jde mimo jeho přání, označit za něco mezi Mnichovem a Bílou Horou. Kdyby tomu tak nebylo, možná by si vzal usnesení a zkusil se seriozně zabývat otázkou, k čemu že ten Topolánek má vlastně mandát. V takovém případě by musel otevřeně přijmout předpoklad, že usnesení kongresu je pro Topolánka cárem papíru, jinak by ve své filipice pokračovat nemohl. Na tak silné vyjádření se ovšem nezmohl.

Topolánek

I falešný a prázdný Topol dopředu věděl, že na kongresu nepůjde o to, jestli bude dál předsedou. Šlo o cestu, kterou se ODS po kongresu dá. A logicky se musel s oběma nabízenými možnostmi vypořádat. Říkám oběma, protože kdyby se zastal koalice v zájmu zvolení Klause presidentem, mohlo to být jediným důvodem, proč by se tím předsedou nestal. Nejspíše opravdu považuje alespoň část svých kolegů poslanců za dobytek (jak praví Doležal), tedy prospěcháře, kteří se jen neradi rozloučí s vizí poslaneckých prebend za jakoukoli cenu. Není v tom ostatně sám. Martin Bursík například důrazně žádal, aby ODS i lidovci na svých sjezdech zakonzervovali červnové kandidátky pro případ voleb předčasných a naděje na prebendy, dokonce prodloužené, by tak zůstaly poslancům zachovány. Bylo to ostatně i předmětem jednání kongresu. Kongres to velkou většinou zamítl, podle mne zcela správně.

Proto dal předseda přednost mnohem složitější variantě, která je, jak vidno, nad chápání mnohých, včetně pana Doležala. Je tady, samozřejmě, lákání sirén, které šeptají: „Ještě se trochu pokočkujeme a pak se domluvíme, umyje ruka ruku!“ Přestože Topolánek zatím neudělal nic, na základě čeho by jej bylo možno obvinit, že právě k sirénám míří, je to pro Doležala hotová věc, stejně jako přesvědčení, že by stateční lidovci přihlíželi k tomu, jak Paroubkovi věrní v rámci třetího pokusu socializují lidovecké claimy ve státní správě. Pravda, pro vládu Paroubka s komunisty by nehlasovali, mají usnesení. Jen by, stejně jako při hlasování o vládě Topolánkově, zhnuseně odešli ze sálu.

To jsou fakta, to jsou varianty, se kterými by se měl komentátor vypořádat. Bohumil Doležal tak neučinil, zato věnoval dojemnou péči vytrhávání jednotlivých momentů z Topolánkova projevu a vykládání jich podle vlastní potřeby.

Němcová

Jako jediná nalezla milost v očích filipikových. Vytknul jí pouze, že se v mluvené verzi projevu odlišila od původní, psané verze, a svůj jednoznačný příklon k třetímu pokusu relativizovala. Mezi řádky naznačuje, že snad právě toto mohlo být příčinou jejího nezvolení za místopředsedkyni.

Problémem ovšem bylo, že pouhé dva dny před kongresem byla Miroslava Němcová zastáncem, jak sama píše, názorů Václava Klause, neboli překlenovací vlády čtyř stran do roku 2008, vlády bez ambic a reforem, tedy podstatně měkčího řešení, než jaké povoluje Topolánkovi usnesení kongresu. Její proměna v obhájce třetího pokusu má proto velmi prozaické vysvětlení. Žďárským vyjednávačům se nepodařilo proniknout do dohod, které kolem volby místopředsedů uzavřela Praha, Střední Čechy, Ústí, Olomouc a Ostrava. Vychválení cesty k předčasným volbám mělo za cíl oslovit ty, kteří se s Topolánkovou a Langerovou představou o masáži socialistů v průběhu druhého pokusu z jakéhokoli důvodu neztotožňují.

Ani tohle nemělo Bohumilu Doležalovi uniknout.

Disidenti a hasiči

I v tomto případě je filipik mimo. Na straně „disidentů“ byli radikálové věřící novinám, pragmatici, toužící se radikálním projevem zviditelnit a zcela určitě i zastánci dohody s Paroubkem v třetím kole, jako „zabránění nejhoršímu“. Na straně „hasičů“ byli jak lidé, kteří chápou taktiku Mirka Topolánka, tak advokáti výše zmíněných sirén, kteří doufají v lepší „pragmatickou“ koalici z pozice síly. Není v mých silách je třídit.

Protože Bohumil Doležal potřebuje mít z předsedy ODS nejméně od sirén impresária, zcela pomíjí fakt, že Mirek Topolánek sám vstup do vlády dirigované zezadu Paroubkem odmítl. Učinil tak na několika místech svého vystoupení, a to zvýšeným hlasem. Je s podivem, že to panu Doležalovi uniklo. Ony disidenty tak vlamuje do otevřených dveří, v podání Doležalově bojují proti něčemu, co sám Topolánek odmítá.

Vymodlené Doležalovo řešení ve skutečnosti Topolánkovi stále zůstává. Pokud se koalice Apačů a Komančů ukáže býti pevnou v celé své stovce i v čase, vždycky může udělat to, co řekl na počátku svého projevu – se ctí se zhostit sestavení vlády, kterou rudá stovka a kuloáry bloudící lidovci již podruhé smetou. Pak dojde na Doležalův optimismus a zcela jistě si s úlevou řekneme, že Topolánek hloupě zdržel předčasné volby o čtvrt roku. Nebo ne? Odpovědnost Mirka Topolánka je poněkud jinde, než odpovědnost Martina Bursíka.

Na rozdíl od pana Doležala si vůbec nemyslím, že by si ODS vybrala široce dlážděnou cestu do pekla, naopak. Topolánek si dal cíl prokličkovat po hodně tenkém ledě. Znovu musím opakovat, má mandát s ČSSD vyjednávat pouze o podmínkách kapitulace socialistů, kteří si mohou vybrat buď rezignaci na oddalování voleb, nebo rezignaci na svůj volební program ODS mínus tím, že se aktivně přihlásí, když ne k Modré šanci, tak alespoň k trojkoaličnímu projektu. Nazvat toto široce dlážděnou cestou, to chce již hodně velkou fantazii. Stejně jako Miroslava Němcová nevěřím, že současné Paroubkovo měknutí je míněno upřímně. Ptám se však, čím že je způsobeno?

Jediné, co nakonec autor přiznává ODS coby plus, je názorová pluralita. Všimnul si toho prý poprvé od Sarajeva. No konečně! V politické straně, která má širokou a žárlivě střeženou autonomii územních složek, kde každý jen trochu úspěšný politik místního významu má vlastní autentický mandát založený na osobním volebním výsledku, se konečně objevila pluralita! ODS ve skutečnosti doposud byla sado-maso salónem, kde se těsně za dveřmi úspěšní političtí matadoři měnili v roztřesené otroky politických domin! A všemu vládl Topolánek v černé sexy kůži a s důtkami v ruce!

Skutečnost je taková, že v ODS se nenosí vyřizovat si vzkazy přes novináře, případně si foukat bolístky z vnitrostranických štulců ve světle reflektorů. Každý, kdo něco takového udělá, riskuje, že při každé další kandidatuře kamkoli to bude volitelům velmi nepříjemně připomenuto, pokud by náhodou sami zapomněli.