S nevšedním zájmem jsem si přečetl text nedávného vystoupení Václava Klause na „trumpovském“ semináři jeho Institutu, který NP publikoval 17. března. Skvěle tím byla doplněna Klausova slova z projevu na bratislavském Istropolis Summitu, kde český expezident hovořil 7. března.

Zaujaly mě zejména věty, které bychom mohly charakterizovat jako „Trump a národní stát“. Klaus říká: „Po sedmi týdnech Trumpa v prezidentské funkci je např. zřejmé a je zcela zásadní, že Trump vrátil národní zájmy do podstaty politiky…“ a dále, že „Trumpovo zpochybnění globalismu a tzv. globálních institucí je vlastně apoteózou národního státu a oprávněnosti suverénnosti jeho politiky (prováděné důsledně ve svém vlastním zájmu)“. Přičemž zdůrazňuje: „To je ostatně dlouhodobě jedním ze základních prvků uvažování IVK.“ Jistěže návrat národních zájmů do podstaty politiky, jakož i obnovení zásadní role suverénních národních států není něčím, s čím by se nedalo souhlasit, je však nutné dodat příslovečné „B“. Prosazování vlastních národních zájmů se nesmí dít na úkor národních zájmů jiných suverénních zemí.

Před pár dny jsme si připomněli 15. březen 1939, jeden z nejčernějších dnů v dějinách československého státu. Tehdy také šlo o prosazování národních zájmů: nejprve na úkor naší republiky. Hitler si brousil zuby na počátku na Sudety, později na ostatní části českých zemí. Tím, jak víme, jeho apetit ukojen nebyl. Naopak, další části menu o několika chodech měly následovat. Přepadení Polska, Francie a dalších evropských zemí na západě a severu, pak vpád do Sovětského svazu. Uspokojení expanzionismu nacistického Německa, pokud jde o Československo, přispělo k vyvolání světové války. Proč právě toto připomínám? Má-li se svět z toho, co se dělo v závěru 30. let minulého století a v první polovině navazující dekády poučit, musí se chovat jinak. S respektem jedněch k druhým. Nejen mezi jednotlivci, ale i na mezistátní úrovni. Respekt bez ohledu na to, jak je ten který stát velký, bohatý a vojensky silný. Hovořím o vzájemném respektu – ten jsme postrádali ve vztahu Hitlera k ČSR a postrádáme ve vztahu Putina k Ukrajině, Íránu k Izraeli. Jistěže existují režimy, které se respekt nezaslouží, ale o nich nepíšu. Jde mi o to, že v dnešním světě si respekt zaslouží jak Spojené státy, tak třeba San Marino. A také Kanada.

Václav Klaus hodnotí Trumpovu politiku po letošním 20. lednu veskrze pozitivně, je dle něj inspirativní. Ano – ale jak v čem. Zahrnuje i excesy. Jedním z nich je Trumpovo chování vůči Kanadě. Nemám na mysli cla. Hovořím o zpochybňování suverenity kanadského státu. A s tím souvisejícím špatně skrývaném expanzionismu. To je odvrácená strana druhého Trumpova mandátu. O ní ale Václav Klaus nemluví. Nezmínil ji ani na semináři v Praze 5. března, ani v Bratislavě o dva dny později. Patrně ho ta věc netrápí.

Není pochyb o tom, že Evropská unie Trumpův „politický budíček“ potřebovala jako sůl. Ovšem způsob, jakým staronový šéf Bílého domu vrátil do politiky národní zájmy, jmenovitě ve vztahu ke Kanadě, si zaslouží kritiku. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se německý kancléř, ať už by to byl kdokoli, vyjadřoval podobným způsobem o ČR jako Trump o Kanadě – nehorázným způsobem by si nárokoval nejen Sudety, ale celou naši republiku, opakovaně by o ní mluvil jako o 17. spolkové zemi a českého premiéra by nazýval premiérem německé spolkové země Tschechien -, byl by Václav Klaus první, kdo by se proti tomu ostře a kategoricky ohradil. Plným právem. Stejně tak je naší morální povinností zastat se Kanady. A říci jasně, že ten druh změny, který spočívá ve vzorci Kanada = 51. stát USA, je nežádoucí, nepřijatelný a velice nebezpečný. Můžeme-li některé části Trumpova politického programu označit jako hodné ocenění, pak jeho expanzionistické myšlení je třeba odmítnout. Je pozoruhodné, že Václav Klaus, který ve svých vystoupeních bojuje za zachování charakteru národních států, najednou mlčí, když je suverenita jednoho národního státu svobodného světa ohrožena, pravda, zatím jen nevybíravými slovy, ale přesto ohrožena (výroky prezidenta nejmocnější země Západu). Že by to bylo pod jeho rozlišovací schopností? Pak ovšem musím říci, že je falešné udílet moudré rady Bruselu, jakkoli oprávněné, a současně přezírat protikanadský exces Washingtonu. Vzhledem k významu druhé největší země světa by bylo pošetilé vnímat tuto záležitost jako sousedskou lapálii daleko za Atlantikem, která se nás netýká.

Premiér Carney: Je to šílený názor
V samotné Kanadě Trumpovy výhrůžky a znevažování jejich suverenity rozhodně neberou na lehkou váhu. Nový premiér Mark Carney k apetitu amerického prezidenta anektovat Kanadu bez obalu uvedl: „Je to šílené, jeho názor je šílený. To je všechno.“ A pokud by to nebylo Bílému domu jasné, podotkl: „Nikdy, nikdy - v žádném případě, v jakékoli podobě nebo formě - nebudeme součástí Spojených států. Amerika není Kanada. Jsme v zásadě velmi odlišná země.“

Jeden z protikanadských argumentů Donalda Trumpa se týká podoby hranic. Ve čtvrtek 13. března v Bílém domě prohlásil : „Když se podíváte na mapu, nakreslili přímo přes ni umělou čáru mezi Kanadou a USA, prostě rovná umělá čára.“ A to podle něj „nedává smysl“. Americko-kanadská hranice je výsledkem procesu, který byl zahájen v roce 1793 podepsáním Pařížské smlouvy (ukončení americké Války za nezávislost). Její současná podoba se datuje k roku 1908. Od té doby se v Bílém domě vystřídalo kromě Trumpa dvacet prezidentů – a všem smysl dávala. Trumpovi ne, a proto má být řešením likvidace Kanady jako samostatného státu? Nynějšímu vůdci USA vadí, že podstatnou část hranice, přes dva tisíce kilometrů, tvoří přímka kopírující 49. rovnoběžku severní šířky. Znamená to, že klikatá linie smysl má a rovná nikoli?

Trumpova šílená vize se okrajově objevila na setkání ministrů zahraničí skupiny G7, které se konalo 12. až 14. března v kanadském Quebecu. Americký ministr zahraničí Marco Rubio po summitu řekl, že postoj Donalda Trumpa je založen na tom, že pro Kanadu by bylo lepší, kdyby se z ekonomických důvodů k USA připojila. Nicméně přiznal, že „mezi postojem prezidenta a postojem kanadské vlády nepanuje shoda (pochopitelně -LS), což ale není žádným tajemstvím,“ přičemž tato věc nebyla tématem jednání, neboť „o tom tento summit nebyl“. Hostitelka, kanadská ministryně zahraničí Mélanie Jolyová, zaujala jednoznačný a nekompromisní pozici. Ministru Rubiovi řekla, že suverenita Kanady není ničím, o čem by bylo možné mluvit. „Není tu nic k diskusi, nic ke konverzaci, nic, o čem by se mělo hovořit. Jste tady, respektujte nás, respektujte naši suverenitu, respektujte naši zemi, respektujte naše lidi. Tečka.“ Zmínila také, že někteří její hosté přijeli s pocitem, že Trumpovy řeči o tom, že Kanada se stane 51. státem USA je zapotřebí brát v humorném duchu. M. Jollyová ale vše uvedla na pravou míru: „Nejde o vtip. Kanaďané jsou znepokojeni. Jsou to hrdí lidé a vy jste přijeli do suverénní země, a proto vůbec neočekáváme, že o něčem takovém budeme diskutovat nebo že se tomu budeme posmívat.“

Ano, jde o vzájemný respekt. Tedy o něco, co Trump striktně vyžaduje od ostatních, ale jemu samotnému se ho vůči jiným nedostává. Je pro mě zklamáním, že Václavu Klausovi tento aspekt Trumpovy politiky nestál alespoň za větičku. Na závěr uvedu, že mě samotného nikdy v životě nenapadlo, že by někdo na Západě zpochybňoval něco tak samozřejmého, jako je suverenita Kanady. A že takový atak přijde přímo z Bílého domu.