Pro někoho možná překvapivě napsal čechokanadský novinář Petr Adler v internetovém deníku Neviditelný pes 31. ledna: „Otázka by ale neměla znít, zda korespondenční hlasování krajanů, ale zda hlasování krajanů vůbec.“

V další části článku Není hlas jako hlas pak na tuto otázku odpovídá: „Považuji tento požadavek krajanských spolků, aby krajané mohli hlasovat v českých volbách, za naprosto nepřijatelný. V obou podobách (návštěvou na zastupitelském úřadě, nebo korespondenčně).“

Důvod?

Petr Adler vysvětluje: „Nežijí v Čechách (ba ani na Moravě či ve Slezsku - LS), české problémy se jejich osob dotýkají pouze okrajově, navíc by, co krajani, měli volit v nějakém předem úředně určeném volebním obvodu, který třeba ani v životě nenavštívili, ba ani by nevěděli, kde ho najít na mapě. Strkali by nos do věcí, o nichž jsou informováni pouze okrajově, pakliže vůbec.“

Letmo jsem nahlédl do diskuse. Mnozí čtenáři s tímto postojem souzní. Nepatřím mezi ně, obávám se, že tu jde o velké nedorozumění.

Protože nemohu znát budoucí podobu volebního zákona, pakliže bude schválen návrh obsahující korespondenční hlasování, sdělím svůj osobní názor týkající se voleb osob s českým občanstvím (nikoli nutně pouze Čechů) pobývajících v době voleb (do PS v ČR či prezidenta) v zahraničí. Domnívám se, že použití termínu „krajané“ je poněkud zavádějící (proto je dále v uvozovkách). Jde přece o osoby, ať už „krajany“ nebo „nekrajany“, které mají české občanství (a nacházejí se z pohledu ČR v cizině).

Upírat jim volební právo je protiústavní.

Podíváme-li se do textu Ústavy ČR, najdeme v článku 18, odstavci 3 tuto větu: „Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let.“ Nic víc, žádné omezující ustanovení týkající se místa pobytu občana ČR.

Více k tomu najdeme na webu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde čteme: „Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Překážkou výkonu volebního práva je omezení z důvodu ochrany zdraví lidu a zbavení občana způsobilosti k právním úkonům. Volební právo mají všichni občané České republiky, bez ohledu na to, zda mají bydliště na území státu či nikoli. Pro volby do Poslanecké sněmovny je umožněno občanům volit na zastupitelských úřadech ČR. Do Senátu však mohou občané volit jen v případě, pokud se dostaví na území České republiky v den voleb.“

Z uvedeného je zřejmé, že debata o tom ZDA „krajané“ v zahraničí (přesněji všechny osoby v zahraničí s občanstvím ČR, které dosáhly 18 let) mají právo volit do Poslanecké sněmovny či nikoli není na místě. Legislativa jasně říká, že ano. Relevantní diskuse je pouze o tom, JAK v zahraničí volit, jmenovitě ve velkých zemích. Zda mají vážit cestu například z Britské Kolumbie do Ottawy či Toronta, anebo zda jim bude umožněno hlasovat korespondenčně.

Žije-li někdo např. v Kanadě 40 let a má občanství ČR, má stejné právo volit do PSP ČR jako já, kdo žije 65 let pouze v ČR/Československu. Taková jsou „pravidla hry“ stanovená zákonem.

Pokud bychom chtěli plnoleté osoby, které mají občanství ČR a žijí trvale v cizině, volebního práva do PSP ČR zbavit, třeba proto, že „nenesou důsledky své volby, případně důsledky toho, jak byly přehlasovány“ (volná citace slov Petra Adlera), museli bychom dát toto ustanovení do zákona. Zatím v legislativě nic takového není, proto bychom se měli snažit, aby lidé v zahraničí s právem volit do PSP ČR měli po technické stránce hlasování v rámci možností co nejsnazší.

Je samozřejmě možné, že někteří z těch, kdo žijí v cizině a právo volit do PSP ČR mají, se dobrovolně tohoto práva vzdají – třeba proto, že sdílejí stejný pohled na věc jako Petr Adler. To je ovšem něco jiného než snášet argumenty pro obhajobu postoje, že by občané ČR žijící v cizině volit neměli, když mají toto právo ústavně zajištěno.

Z hlediska ducha demokracie je to i nebezpečné. Dnes připravíme o volební právo jednu skupinu lidí („krajany“ – a dokážeme si to skvěle logicky zdůvodnit) – a zítra?