Všimli jste si, s jakou oblibou se někteří politici, novináři a aktivisté vymezují vůči pravicovému extremismu? Brojí však proti něčemu, co neexistuje. On je totiž ten extremismus označovaný jako pravicový ve skutečnosti levicový.

Pravicový extremista je převlečený levičák

Vezměme si například takový neonacismus, který bývá obvykle považován za přímo esenci pravicového extremismu. Navazuje na ideologii nacismu tak, jak vznikla v meziválečném Německu a v jejímž jméně se následně děla ta největší zvěrstva, které snad lidské dějiny zaznamenaly. Jeho nedílnou součástí je rasová teorie a antisemitismus, dále totalitní způsob řízení státu a absolutní podřízení jedince jeho potřebám. A teď mi řekněte, co z toho koresponduje s pravicovými hodnotami. Rasová teorie a antisemitismus je v rozporu s pravicovým principem individuální svobody. Ten ostatně nekoresponduje ani s požadavkem na absolutní podřízení se jednotlivce zájmům stát. A totalitní uspořádání státu si zase vůbec nerozumí s pravicovým důrazem na jeho omezenou roli. Po silném státě však volala naopak vždy levice a antisemitismus jí také není cizí. Stačí se ostatně podívat, z jakých řad se rekrutují demonstranti na propalestinských a zároveň protižidovských demonstracích. Zastánce pravice byste tam hledali marně, zato levičáků (včetně těch radikálních) je tam jak naseto.

Další -ismus, který je považován za doménu extrémní pravice, je neofašismus. I ten však má se skutečnou pravicí společného asi tolik, jako veganský párek s masem. Klade totiž důraz na silný stát, což je něco, co na skutečného pravičáka působí podobně jako červený hadr na býka. Silný stát je však jedním ze základních stavebních kamenů levicové pojetí společnosti. Takže i neofašismus je třeba považovat za doménu extrémní levice.

Podobně nesprávně bývají pravicovému extrémismu připisovány rasismus a xenofobie. Obojí je však v rozporu s jedním z nejzákladnějších pravicových principů, kterým je důraz na individuální svobody jednotlivce. Ty jsou naopak solí v očích levičáků. Jsou totiž přímo posedlí touhou neustále mluvit lidem do života. Samozřejmě pro jejich „dobro“. A tak vyhledají všelijaké „utlačované“ skupiny, které podle nich potřebují „hájit“ a jejichž jménem pak usilují o oklešťování individuálních svobod ostatních. Třeba omezením svobody slova, nebo svobody vlastnit majetek a nakládat s ním podle svého, případně restrikcemi majícími dopad na svobodu podnikání. Mezi menšiny vhodné „k ochraně“ pak patří mimo jiné i menšiny rasové. Jenomže abyste je mohli hájit, musíte je nejdříve vymezit a „ohraničit“ vůči většině. Jinými slovy uplatňovat rasový přístup. Což je však ve své podstatě rasismus přímo učebnicový.

Proč je pravici nasazována psí hlava extrémismu?

Zkrátka a dobře – veškeré projevy extrémismu, které bývají připisovány pravici, jsou ve své podstatě projevy extrémismu levicového. Což však vede logicky k otázce, jak je vůbec možné, že k takovému zmatení pojmů došlo. Proč začala být pravici nasazována psí hlava a připisovány jí projevy toho nejhoršího extrémismu? Odpovědět na tuto otázku není jednoduché a nejspíš bychom se museli ponořit velmi hluboko do archívů a pokusit se najít, kdy vlastně poprvé byl pravici extremismus „přišit“ a v jakých to bylo souvislostech. Nicméně se domníván, že důvod byl poměrně prozaický a souvisel nejspíš s tím, že levice prostě nechtěla, aby se všechno špatné svezlo po ní a hledala někoho, na koho by ukázala prstem a přisoudila mu alespoň část svých vlastních nectností. No a nikdo jiný, na koho by se dalo alespoň něco hodit, než pravice zkrátka k dispozici nebyl.

Jak takový skutečný pravicový extrémismus vypadá?

Ovšem to, že v současnosti žádná skutečná extrémní pravice neexistuje, ještě neznamená, že by se nemohla žádná objevit. Byť se to zdá v tuto chvíli nepravděpodobné, protože svět se ubírá spíše levicovými cestami a politici, kteří sami sebe označují za pravicové, často ve skutečnosti pravicové hodnoty a principy dávno opustili (pokud je vůbec kdy vyznávali) a jsou tak pouze umírněnými levičáky. Čest samozřejmě výjimkám, jako je třeba argentinský prezident Javier Milei.

Takže jak by takový pravicový extremismus vypadal v praxi? Podobně jako u toho levicového, který se vyznačuje prosazováním svých základních principů (tedy silný stát, podřízení jedince jeho zájmům a potlačováním individuálních svobod) v extrémní podobě, by se i ten pravicový projevoval podobně extrémní aplikací svých základních zásad. Mezi ně patří především důraz na individuální svobodu a s tím spojenou odpovědnost vůči sám sobě, volný trh a omezenou roli státu.

Takže skutečný pravicový extremista by rozhodně neměl holou lebku a pravou ruku vztyčenou v nacistický pozdrav. A nebyl by to ani zakuklenec, který po nocích čmárá hakenkrajcy na synagogy. Byl by to prostě člověk, který by hnal pravicové principy až do krajnosti. Tedy někdo, kdo by volal třeba po absolutním zrušení sociálního státu a zdůvodňoval by to tím, že každý odpovídá sám za sebe. V podnikání by odmítal veškeré regulace a prosazoval by například odstranění ochrany zaměstnanců. Dále by se také odmítal podřídit jakékoliv autoritě a ignoroval by to, co mu nařizuje stát. Skutečný pravicový extrémista by byl zkrátka kombinací anarchie, asociálnosti a antikonformismu.

Tak a teď mi někoho takového ukažte…

Psáno pro časopis TO