Blíží se volby, takže zase budeme slýchat nářky nad tím, že v politice chybí ti správní lidé. Už pětatřicet let čtu o nadějích vkládaných v „nové“ lidi. A oni nepřicházejí. Respektive přijdou a brzy si osvojí praktiky těch starých. Ale jakou motivaci by schopní lidé měli mít ke vstupu do politiky?

Musíte se majetkově svléknout donaha. Vrhnou se na vás „novináři“ a aktivisté, bez kontextu vytáhnou domnělý či skutečný přešlap a rozcupují vás na cucky. Váš soukromý život zmizí.

Ti, kteří něco opravdu dokázali a umí, zpravidla mají v minulosti chyby, někdy i zásadní. Hledáme Mirky Dušíny (což byl fiktivní charakter) a odrazujeme Churchilly (což byl reálný zachránce svobodného světa). Nic nezkazí jen ten, kdo nic nedělá. A samozvaní strážci morálky si pak osobují právo morálně soudit tvůrce.

Známe příklady lídrů, kteří měli své chyby, slabosti a selhání, přesto sehráli významně pozitivní roli a zanechali historickou stopu. Za oceánem to byl třeba prezident Kennedy, u nás doma Václav Havel. Ale to bylo v dobách před sociálními sítěmi, před hysterickým hlídáním každého kroku; v dobách, kdy i novináři ctili zásadu, že některé věci se prostě řeší „v kabině“ a ven na hřiště se nevynášejí.

Přestaňme po lidech chtít morální dokonalost (a tím i impotenci), přestaňme se na každého dívat prizmatem sprostého podezřelého, a budeme mít lepší politiky. Opusťme presumpci viny, stejně nefunguje: takovému Babišovi jeho voliči odpustí i vraždu koťátka v přímém přenosu. Dejme šanci chybujícím schopným lidem.

Z autorova blogu Zápisky obchodního cestujícího