Máme už tři týdny po volbách, avšak klidu si zatím moc neužíváme. A dokonce i supermarkety, ty pilíře dobré nálady, jako by zaspaly, a ještě nenasadily předvánoční koledy a výzdoby, a to již máme pomalu konec října.

Jestliže by ještě žil legendární lidovecký předseda Josef Lux, tak by možná pravil své oblíbené „volby dopadly tak, jak dopadly, jelikož voliči volili, tak jak volili“. Nadto by měl asi radost, že jeho dcera (Marie Kršková) se stala díky kroužkování poslankyní. Pěkně přeskákala. A lidovcům se kroužkování a skákání, k nevoli hlavně občanských demokratů, dařilo opět velice dobře. Hopsa hejsa, do malostranských paláců skáče lidovecká chasa.

Nicméně populární jihomoravský lidovecký hejtman Jan Grolich nedávno napsal na sociální sítě, že „úspěch vypadá jinak“ a že místo procent by měli politici hledat důvěru. Na první pohled ušlechtilé, pokorné, skoro až biblické poselství – jenže při bližším čtení se z něj stává spíš alibi.

Ano, vládní strany prohrály. Vládními politiky vysmívaný stařičký proevropský liberál se sociálním cítěním (který sice nezná názvy žaludků krávy a planet Sluneční soustavy, ale zná dobře život) Andrej Babiš drtivě vyhrál. Jistě mohl vyhrát ještě více, jak mu teď barvitě radí všelijací analytici a mudrci, ale známe to – „po pitvě každý primářem“.

Lidé nejsou hloupí

Nalijme si čistého tichého vína - vládní politici prohráli ne proto, že by lidé nerozuměli jejich slovům, ale proto, že velmi dobře rozuměli jejich činům. Důvěra se neztrácí kvůli špatné komunikaci (o které nyní tak často hovoří politici hlavně ze Spolu), ale kvůli tomu, že mezi slovy a skutky zeje propast, do které už padlo příliš mnoho voličů a voliček.

Grolichův mudrlantský apel „nehledejme procenta, hledejme důvěru“ zní pěkně – jenže důvěra nebyla a není bonus, který lze objevit jako poklad na Stříbrném jezeře nebo slevy v předvánočním (či spíše povánočním) Kauflandu. Ergo kladívko, v politice se nedůvěra rodí (a tím pádem důvěra umírá) postupně z konkrétních činů: z přeplněných čekáren lékařů, z nedostatku ortopedů, pediatrů, neurologů, urologů, alergologů a zubařů. Z rostoucích cen energií, potravin i točeného piva v hostincích, z rostoucí byrokracie a počtu úředníků, z rostoucích daní a poplatků (včetně poplatku za veřejnoprávní televizi, na kterou se třeba vůbec nedíváte).

A když do toho všeho slyšíte, že dostupné bydlení se prý podpoří tím, že se zvedne daň z nemovitostí, a svoboda podnikání se posílí zvednutím daní pro podnikatele… darmo mluvit. Tohle měla být pravicová vláda? Petr Fiala, tedy ten z roku 2013, nikoliv ten dnešní, by z ní musel mít snad infarkt.

Samozřejmě nedůvěra rostla i z arogance a papalášství části vedení státu. Stoupala i z vědomí, že vás mohou označit za proruského dezoláta, pokud jste kritizovali Fialovu, Jurečkovu, Rakušanovu čtyřkoaliční vládu.

Pakliže čeští a moravští lidé měli pocit, že se na ně vláda dívala čtyři roky shora, a že její představitelé žili a žijí v jiné realitě – pak žádná líbivá „autentická“ slova na Instagramu či hejtmanském Facebooku opravdu nic nezmění. A to, že „komunisté zůstali mimo parlament“, což si (nejen) jihomoravský hejtman a řada lidovců-spoluistů pochvalovali, rozhodně není a nebyla zásluha vládních stran, a už vůbec ne lidovců. Byl to především obyčejný důsledek plynutí času. Panta rhei.

Mladé lidi prostě už komunisté vůbec nezajímají a starších voličů ubývá a ubývá. Mladí voliči mají dnes za první protestní stranu Motoristy (nebo Piráty či trefněji Pirátky), určitě ne obstarožní komunisty „vytuněné“ jurodivým blogerem Vidlákem. Sečteno – plynutím času, tím se opravdu nikdo chlubit nemusí.

Opravdová pokora

Hejtman ze samosprávného kraje, kde se produkuje více než 95 procent tuzemského vína, má pravdu v jednom: politika má být pro lidi, ne pro dočasné stranické výsledky. Ale opravdová pokora nezačíná v postech na sociálních sítích. Začíná v okamžiku, kdy politik přizná, že se od reality vzdálil, že žil v bublině, a že volič není „neinformovaný“, nýbrž zklamaný.

Dokud tohle (stále ještě) vládní strany nepochopí, můžou hledat důvěru, jak chtějí – ale budou ji hledat stejně marně, jako astronom hledá na nebeském orloji kometu, která už dávno shořela.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.