Pokud žijete dost dlouho a v tak divokých časech, jako se to povedlo mně, který měl na rodném listě jako místo narození napsáno Prag – Böhmen und Mähren, tak potkáte, pokud nebydlíte na samotě v Beskydech, poměrně slušný počet různých lidí. Pokud vám osud nadělil jako mně, to že tatínek byl revolucionář, člen protinacistického odboje, poválečný funkcionář a potom politický vězeň a vy sami zas občas někde něco podepíšete, co se momentálně vládnoucí věrchušce nelíbí, potkáte také různé zajímavé lidi.
Jeden z mých dobrých kamarádů, jménem Hynek, se mi v paměti vynořil při přemýšlení o úspěchu protivládních demonstrací tuto neděli. Vzpomněl jsem si na naše dávné diskuse. Předem bych měl dodat, že mne k tomu přivedla skutečnost, že můj kamarád Hynek měl zpočátku podobný osud a životní příběh jako současný prezident generál ve výslužbě, absolvent školy pro špiony nasazované proti americkým imperialistům. A také jeho život se změnil v době dějinného přelomu. Hynek, tak jako generál Pavel, prostě patřil k lidem, kteří jsou vzdělaní, schopní, aktivní a vůbec vyčnívající nad průměr. Akorát Hynkovi, původně také důstojníkovi Československé lidové armády, zlomil vaz ve vyzvědačské kariéře malér, kdy nejprve soudruzi našli nějakého jeho vzdáleného strýčka v Itálii, a protože byl Hynek – tedy nikoliv strýček, byl prostě chytrý a tím nebezpečný, nejdřív mu zatrhli kariéru diplomatického špiona. A po roce 68 kariéru vůbec.

Zatímco Petr Pavel se ve vhodné chvíli po Listopadu včas přešupačil na druhou stranu a doplnil si příslušné vzdělání na amerických vojenských vysokých školách. A dneska je prezidentem. Což je tedy kariéra jako hrom. A davy na jeho podporu v Praze, ale i jinde, demonstrují a s nadšením jásají, jak jsem viděl na 1. máje 1968, kdy davy jásaly vstříc Dubčekovi a komunistům na tribuně. A potom v Listopadu, kdy na tribuně na Václaváku a pak na Letné bylo také několik bývalých komunistů, kterým se však tehdy, jako mně, říkalo „disidenti“.
Dělat špiona, byť s diplomatickým pasem, nemůže každý blbec. Takže předpokládám, že i generál Pavel má podobně bystré myšlení jako můj dnes již nebožtík, kamarád Hynek. Ten jednoho dne, v roce 1995, když jsme diskutovali o politice a životě vůbec, prohlásil: „Tak jsem tak dneska při poslechu zpráv přemýšlel, jak bych co nejstručněji někomu vysvětlil, co se tady děje. Představ si, že mluvíš s člověkem – tedy jistě teoreticky – který zemřel na večer 18. listopadu 1989. A máš na tu rozmluvu s ním z moci Pánaboha nebo nějakých mimozemšťanů jen dvě minuty. To je čas, abys mu dal vyčerpávající odpověď na jeho zcela určitě první otázku: „Jak to tady vlastně dopadlo?“ Hynek se chvíli odmlčel a na můj nechápavý pohled, protože mě nic chytrého nenapadlo, řekl: „Svobodná Evropa začala vysílat z Prahy.“ Nejdřív mě to překvapilo, ale pak jsem zjistil, že je to vlastně dokonalá odpověď dobře trénovaného mozku. Jasné a stručné. Není potřeba blábolit něco o tom, že skončila „vedoucí úloha Strany“, že jsou otevřené hranice, že sovětské posádky už tady nejsou a že obchody jsou plné atd. atd. Zkusit na tu otázku odpovědět já, tak by to bylo nejmíň na 30 řádků, a to už by mě spojovatelé rozhovoru s dávno mrtvým spoluobčanem vypnuli.
Když jsem se díval v televizi na přenos ze Staroměstského náměstí a Václaváku tak jsem si říkal, že toto není žádná sranda, jako kdysi bývalo za našich časů, žádný esenbáci a tajný, aby tloukli demonstranty pendreky a vlekli je do přistavených autobusů, žádná vodní děla a žádné výkřiky do megafonu: „Tato demonstrace nebyla povolena, jménem zákona rozejděte se.“ Tato demonstrace tak spíš připomínala setkání fanoušků hokejové reprezentace a vzývání jejich idolů. Navíc, to co řečnili na tribunách hlasatelé nové „pravdy a lásky“, bylo to tak pitomé a naivní, že spíš člověk nechápal, jak na to ten dav může tleskat a radovat se.
Proto jsem si vzpomněl na rozhovor s Hynkem a co by asi řekl mrtvole z 18. listopadu 1989 anebo třeba jen o něco „mladšímu“ nebožtíkovi, který zemřel den po tom, kdy na Václavském náměstí jásal dav vstříc prezidentu Havlovi a americkému prezidentovi Georgi Bushovi staršímu. Stalo se tak 17. listopadu 1990 u příležitosti prvního výročí sametové revoluce.
Říci těm dvěma hypotetickým nebožtíkům jen pravdu, aby byla stručná a jasná, bych si snad ani nelajsnul. To by určitě seklo oběma, i když už jsou dávno mrtví a možná, že by to nepřežily ani jejich duše. Na otázku, jak to dopadlo, bych jim musel po pravdě sdělit, že se prvního února 2026 sešli na Staroměstském a na Václavském náměstí desetitisíce lidí podporováni různými dalšími setkáními na mnoha místech republiky, aby demonstrovali neochvějnou podporu bývalému předsedovy ZO KSČ, školenému členovi komunistické vojenské rozvědky, který je dnes generálem a prezidentem samostatné ČR.
Kdyby mi ti „mimozemšťané“ teoreticky umožnili ten rozhovor a byli tak milosrdní a přidali čas, protože já tak stručný nejsem – asi nejsem tak chytrý – tak bych jim také vysvětlil, že to zorganizovala jakási organizace (vysvětlit dotyčným, co je to neziskovka a z jakých peněz žije, by bylo nad moje schopnosti a časový termín), která si říká „Milion chvilek pro demokracii“, čímž bych je zblbnul úplně, protože bych jim nedokázal vysvětlit, proč se v demokratickém státě musí demonstrovat za demokracii.
Na vysvětlování anebo pokusu o vysvětlení toho, kdo za organizací „Milion chvilek pro demokracii“ stojí a co to vlastně chtějí, by mi nestačila ani hodina. V zásadě bych však musel sdělit, že je to profesionální organizace, řízená velmi pravděpodobně nikoliv několika kluky, co si hrají na osvícené intelektuály, ale musí to být marketingová finančně a intelektuálně silná skupina, o níž víme, jak se k tomu sama přiznala, že „ umí volit“ prezidenty států – Slovensko a Čaputová – svrhávat prezidenty a nastolovat jiné, jako v Rumunsku zrušila demokratickou volbu pravicového prezidenta George Simiona a nechala zvolit jen ty kandidáty, které „nezávislý soud“ předem schválí. Což je ovšem demokracie jako hrom. A pamětník mého věku si pamatuje, jak soudruzi z Československa jezdívali nejdříve do Moskvy, aby jim tam soudruzi sdělili, kdo je nejvhodnější kandidát na šéfa KSČ a na prezidenta Československé republiky. Podobnost je jistě čistě náhodná.

Tedy abych řekl pravdu, tak z dálky ta demonstrace vypadala úžasně. Plno lidí, plno plakátů – většinou ručně psaných – ale ovšem málo vlajek a ta ručně psaná hesla by skutečně stálo za to vyfotografovat všechna. Abychom věděli, s kým máme tu čest. Vypadá to úžasně, ale nutno přiznat, že ti na jejichž straně stojí a bojuje „Milion chvilek“ a jejich příznivci, sice dosáhli zvolení paní Čaputové prezidentkou Slovenska, ale výsledkem celé té akce je to, že tam vládne Fico. A člověk se někdy až diví, co všechno se tam děje. Ani v Rumunsku to nedopadlo tak, že by nový schválený pokrokový prezident něco změnil. Válka na Ukrajině prakticky na hranicích Rumunska stejně donutila Rumuny, aby se přiklonili na Trumpovu stranu. A u nás výsledek Fialovy vlády je bohužel tristní. Taková podpora, těch peněz, a nakonec volby stejně projeli… Ne že bych nadšením omdléval z Babišovy vlády, ale horší to být už nemůže. Za Fialy a Lipavského jsme pomalu začali válčit se všemi sousedy a jen díky tomu, že ani Slovensko, Polsko, Rakousko, Maďarsko ani Rumunsko a další státy neměly chuť vojensky vtrhnout na území ČR, tak jsme z toho vyvázli celkem dobře. Přes veškerou podporu médií intelektuálů i herců prostě Fiala volby prohrál.

Takto z dálky a s mými životními zkušenostmi to vypadá, jako by tito demonstranti veleli „vpřed“ pod komunistickým prezidentem k nové nesvobodě. Jako kdysi nadšení pracující a milicionáři, co jásali a vyzývali na pomoc Klementu Gottwaldovi. Tak mě tak napadlo, že bych předložil čtenářům Neviditelného psa otázku, jak by na tu hypotetickou otázku nebožtíků „Jak to u nás vlastně dopadlo?“, oni sami reagovali.