Solidarita patří v provozu EU ke slovům, která podléhají inflaci. Používá se tak často a sloganovitě, že ho lidé neberou vážně. Ale pravidla pro šetření plynem přijatá v úterý na Radě EU mu možná dají novou mízu. A to i z pohledu Prahy. Nastává situace, kdy Německo nevymáhá solidaritu se svými představami pro fungování EU, ale naopak shání solidaritu pro řešení vlastního průšvihu. Což je cosi nového.

Německo závisí na Rusku a jeho plynu. Proto je pro něj důležité, aby plynem šetřila celá EU. Aby spotřeba pro tuto zimu klesla o 15 procent a mohla to vymáhat Evropská komise. Ale to pokládají za příliš přísné státy, jež na ruském plynu závislé nejsou (Španělsko, Itálie, Irsko). Mají se k závazku úspor připojit ze solidarity, či naopak říkat, že Německo si svou závislost vypěstovalo samo? I kvůli zelené transformaci a „vystoupení z atomu“? Po úterku to vypadá tak, že převážila solidarita, byť oslabená řadou výjimek. Ale tak už to v EU chodí.

Pro nás je zajímavý i retrospektivní pohled. Dosud byla praxe taková, že Německo solidárně řešilo problémy za jiné. Přijalo nejvíce migrantů, zachraňovalo zadlužené Řecko či ohrožené euro, loni nejvíc přispělo do postcovidového ekonomického balíku. Byly to situace, především ta migrační, kdy Česko stálo na druhé straně barikády. Kdy Německem žádanou solidaritu s přijímáním běženců jsme brali jako nepřijatelný diktát kvót. Teď se cosi mění. Vzhledem k tomu, že na ruském plynu jsme závislí stejně jako Německo, se spolu s ním ocitáme na téže straně barikády.

Nejde o to, že by Česko neušetřilo 15 procent plynu. Na to nepotřebujeme pokyn EU, stačí pohled na ceny. Nejde o přerozdělování plynu, ale o to, abychom ruský plyn nepotřebovali. Teď německý vicekancléř Habeck (Zelení) řekl, že nevylučuje prodloužený provoz jaderných elektráren. To je, jako kdyby papež řekl, že nevylučuje neexistenci Boha. Bude-li tomu tak, pak by solidarita s Německem a jeho problémem získala vstřícnější a méně ideologickou tvář.