Představme si, že by bylo celostátní referendum o tom, zda mají mít soudci takové platy, jaké nyní mají. Již slyším hlasy elit: v žádném případě, na to není česká společnost zralá. Nicméně spolu s Immanuelem Kantem se musím eticky otázat – je pak společnost vyspělá a způsobilá k tomu, aby jim takové platy ze svých daní dopřávala? Nejde tak o (pomyslná) jablka z otráveného stromu, ze kterých ani samotní soudci nemají ve finále radost?

Staré maltské přísloví říká: Kdo pije mořskou vodu, větší žízeň má. A čím víc ji pije, tím jeho žízeň roste. Zdá se, že obdobně je to s neustále rostoucími platy českých elit v talárech. Ostatně i výše vzpomenutý filozof Kant moudře pravil: „Bohatými nás nečiní to, co vlastníme, ale to, bez čeho se dokážeme obejít.“

Jestliže by spravedlnost měla být měřena v korunách českých, pak by český soudce byl už dávno zosobněním dokonalosti, neomylnosti a ctnosti. Kdyby se výše platu stala synonymem pro mravní sílu a moudrost, pak bychom se mohli uklánět před soudními paláci jako před chrámy božími. Ani odvolacích či dovolacích soudů by nebylo zapotřebí.

Předvídatelné rozhodnutí

Jak se zdá, dnešní českomoravská společnost má stále zvláštní slabost pro „svaté“, kteří mají talár, služební notebook, dva asistenty a hlavně garantovaný štědrý platový automat.

Rozhodnutí o dalším navýšení platů soudců bylo – jak se říká – předvídatelné.

Ostatně v české kotlině bývá leccos předvídatelné, zejména když jde o to, kdo si přilepší. Ale předvídatelnost ještě není totéž co spravedlnost. I sníh v lednu bývá předvídatelný, a přece dokáže zaskočit silničáře i silničářky (abychom byli genderově korektní).

Zaráží mě, že začínající okresní soudce, který sotva odložil promoční talár a začne se rozkoukávat mezi paragrafy, rozvody a dědictvími, bere víc než náměstek ministra spravedlnosti, který může být navíc kdykoliv odvolán. To není úsměvné, to je absurdní.

A co víc – soudce má jistotu až do důchodu, vlastně do svých 70 let. Snad jenom nesmí omylem opakovaně ukrást v supermarketu máslo, jak se prý kdysi povedlo jedné dámě v taláru. „Chudák politik“ naopak musí každé čtyři roky své živobytí obhajovat.

Vysoká renta ve jménu nezávislosti?

Ve státu, který je zadlužen v řádu bilionů, má někdo nárok na automatické nemalé zvedání platu? To jako doopravdy? Také doma zvyšujete dětem kapesné, když dlužíte, kam se podíváte a exekutoři si podávají kliku u vašeho domku s rozbitou střechou a roky nezaplacenou pojistkou? Navíc jak nás poslední roky strašila vládní koalice, jsme prý ve válce, takže peníze by se měly věnovat spíše na obranu a bezpečnost, ne?

Ústavní soud se rád ohání zásadou, že platy soudců nelze omezovat, pokud se neomezují plošně i jinde ve veřejné sféře. Něco ve stylu, ať taky chcípne koza sousedovi. Jenže, jaksi záhadně, když se platy soudců zvyšují, zásada se vypaří jako pára nad hrncem.

A netřeba tedy přidávat třeba právníkům ve veřejné správě (které tak rádi soudci peskují za formální maličkosti), učitelům na gymnáziích či mistrům na učilištích nebo dokonce seniorům? Tu diskriminaci najednou náš soud soudů jaksi nevidí.

Když se z veřejných peněz přidává jen jim, žádné „rovné zacházení“ nikoho najednou netrápí. Zřejmě rovnost končí tam, kde začíná talár.

Zatímco zdravotní sestry, úředníci, učitelé, policisté či hasiči sledují inflaci a své platové tabulky s trpkým povzdechem, soudní platy rostou o tisíce – a na vyšších soudech i o desetitisíce ročně.

Pro přesnost - plat soudce se určuje jako součin koeficientu a platové základny, která má být trojnásobkem průměrné hrubé měsíční mzdy v předminulém kalendářním roce.

Tam, kde jiný veřejný zaměstnanec dostane přidáno „na kafe“, soudce si může koupit další dovolenou u moře. A to vše díky automatickému navázání na průměrnou mzdu, nikoliv na medián, tedy nejčastější příjem. A průměrné mzdy jak známo dvě třetiny pracujících v Česku vůbec nedosahují.

Když Ústavní soud kdysi rozhodoval o důchodech, řekl seniorům, že musí „dýchat se společností“ (zjednodušeně napsáno) – tedy že nižší valorizace je prý v pořádku. Jenže když dojde na vlastní kapsy, jaksi se společně respirovat přestává. To pak soudce zřejmě potřebuje více kyslíku než penzista, který celý život poctivě dýchal za všechny.

Soudci versus poslanci

Možná by stálo za úvahu, aby poslanci brali tolik co soudci krajského soudu. Paradoxně by si mnozí výrazně polepšili – a třeba by si pak přestali navzájem závidět. V rámci fair play dodejme, že poslanci a senátoři své příjmy dorovnávají zejména pomocí tučných nezdaněných náhrad.

Osobně se kloním k řešení, že poslanci a senátoři by měli mít plat stejný jako soudci krajských soudů, ale již by se odstranily jejich nezdaněné náhrady a příplatky za různorodé místopředsedy výborů a podvýborů.

Poslední satirický šleh – pokud se bude trvat na vysokých platech pro soudce, tak opravdu není ekonomicky možné, aby jich bylo přes tři tisíce. Pakliže by byl jejich počet zredukován na polovinu, pak společnost snáze přijme jejich do značné míry astronomické a hlavně dlouhodobě garantované výdělky.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.