Tak jsme se ani tentokráte nevyhnuli jedné z pravidelných taškařic české politické scény, totiž „spor zmrazení platů ústavních činitelů“. A to vše bude doprovázeno nářkem, jak je přímo odporné, že si politici upravují sami své platy, a voláním po tom, aby se „spravedlivě“ upravily platy lidí ve veřejných funkcích. Zdaleka přitom nejde jen o platy poslanců. Vždy v souvislostmi s těmito diskusemi vzniknou rozpačité pocity velké části občanů nad tím, co je vlastně spravedlivá odměna těm, které sice do funkcí rádi volíme, ale které nikterak neobdivujeme, natož abychom si jich vážili.

Komičnost celé věci je ještě umocněna tím, že i ti poslanci, kteří by pro případné „zmrazení“, tedy nerůst svých příjmů, nakonec hlasovali, si celkem logicky nic takového nepřejí, což vede k utváření nucených většin. To je u parlamentních demokraciích obvyklé u střetu názorů, ale pokud jde o vlastní prachy, je to zvláštní.

Už samotný pojem „zmrazování“ jen nepřípadný. Produkt – tedy platy ústavních činitelů – nezůstane zmrazen, tedy ve stavu jak tomuto pojmům obecně rozumíme, ale bude podle stávajícího zákona stále narůstat. Jen nebude vyplácen. A po rozmrazením nabude velikosti, která opět nebude pro část populistické politické garnituru sociálně únosná. Hrůza z tohoto rozmrazování provází politické debaty již dnes. Budeme opět zmrazovat? Jakési platové perpetuum mobile? To se mi zdá nedůstojné.

Platy poslanců musí být podle mého názoru nutně navázány na platy justice. Populistické oddělování – soudcům, aby nekřičeli, ponecháme a sami si platy nezvýšíme – je počátkem nepřijatelného stavu. Předseda okresního soudu by nakonec měl vyšší plat než předseda Sněmovny. To se mi zdá nepřípustné. Pak tedy existence dvou skupin, jednak těch, kterým se mražení podle zákona smí a kterým se mražením nic podle jiných zákonů nesmí, postrádá elementární logiku, ale i ústavně komfortní stav. S důsledky na veřejné mínění ani nemyslet.

Zdá se, že naší politické kultuře představy o jakékoliv dlouhodobé automatické upravování růstu platů ústavních činitelů nevyhovují. Vždy se najde někdo kdo neodolá a počne volat pro spravedlivosti tam, kde to nejméně „bolí“ a kde to naléhavě opravdu není namístě. Možná by pro politickou kulturu bylo východnější přestat zmrazovat a rozmrazovat to, co zjevně nevyhovuje zjevné snaze některých politiků kdykoliv povzdychat nad tím, jak nás občané přeplácejí a to, že si své platy nezasloužíme. To si sice asi myslí podstatná část občanů, ale má to své meze. Nevím zda by byl nějaký zaměstnavatel nadšen, pokud by mu zaměstnanec řekl: dělám svoji práci blbě, tak mi nepřidávejte. Přesně to ti, kteří navrhují zmrazení platů, činí: nedoděláme moc dobře, máme nízkou důvěryhodnost voličů, ale za to jsme ochotni to dělat za nižší plat než by nám náležel podle zákona, který jsme si sami schválil. To není, jak se domnívám ten nejlepší politický nápad.