Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Dluhová ekonomika téměř celého Západu zničila funkci peněz. Dříve byly dlouhodobě odložené peníze v bance, ta je půjčovala podnikatelům na "pokrok", peníze se zhodnocovaly úrokem. A v důchodu mohl člověk tuto odloženou spotřebu realizovat. Jistě ideální, nikdy dokonale realizovaný stav, ale přece.

Dnes jsou peníze jen oběživem, z výplaty si kup chleba - na to jsou dobré, ale tím to končí. Spoříš? Ukradneme ti to inflací.

Takže lidé spoří v bytech, to je celé. Kdyby bohatí lidé stejným způsobem trvale vykupovali třeba toaletní papír, tak se z toho všichni po....... a žádná výroba to nezachrání. Rolička by stála tisícovku a ještě by nebyla. Každá nová výroba by byla předem vykoupena z přesvědčení bohatých, že i ten hajzlpapír si udrží cenu lépe než peníze.

Zaveďme vyrovnané rozpočty, vraťme funkci penězům a lidé nebudou podstupovat martyrium s pronajímáním bytů. Však to také není žádné štěstí.

Myšlenkové pochody pana Hřiba to samozřejmě neřeší, to jen aby bylo jasno, že ho neobhajuji. Ale pokud to bude tahle dál pokračovat, je to podhoubí pro Hřibovské a jiné -izmy.

Tady je potřeba dodat zásadní věc: problém není jen v dluzích a inflaci, ale i v globálním nadbytku úspor a investic. Pokud se spoří a investuje víc, než kolik je reálně smysluplných příležitostí, pak se tyto peníze nutně tlačí do aktiv, která žádnou novou hodnotu nevytvářejí – typicky nemovitosti. A místo aby investice podporovaly růst a inovace, začnou být pro ekonomiku škodlivé.

Dnešní svět jako celek bohatne a nikdy v historii lidstvo neshromažďovalo tolik kapitálu najednou. Jenže nápady, technologie a skutečné nové možnosti mají svoje limity – nejde je urychlit pouhým přívalem peněz. Takže přebytečný kapitál hledá útočiště v tom, co už existuje. Výsledek je jasný: rostou ceny bytů, pozemků nebo akcií, aniž by přibývalo odpovídajícího reálného bohatství.

Toaletní papír z příkladu by se skutečně okamžitě začal vyrábět víc, protože je to jednoduchý produkt. Jenže pozemky nebo byty se z principu navýšit nedají v libovolném množství – a proto se právě na nich přetlak úspor projeví nejtvrději.

Jinými slovy: svět dnes netrpí nedostatkem kapitálu, ale jeho přebytkem. A dokud bude globálně vznikat víc úspor, než kolik je inovací a nových projektů, bude kapitál dál bobtnat v nemovitostech a nafukovat ceny.

No když po uši zadlužený stát přidá svým zaměstnancům na další dluh ničím nekryté peníze, tak v tom nevidím žádný přebytek.

Prostě chyba je principu "peníze jako dluh".

Nadměrná poptávka po bezpečném uložení peněz vede k paradoxnímu chování. Stát se často nezadlužuje proto, že by nutně potřeboval více utrácet, ale proto, že je obrovská poptávka po státních dluhopisech. Investoři – banky, fondy i penzijní systémy – je chtějí držet jako jistou formu úspor.

Výsledek je obrácený, než si většina lidí myslí: není to stát, kdo tlačí dluhy na trh, ale trh, který tlačí na stát, aby mu vydal dostatek dluhopisů. Pokud by stát přestal emise vydávat, vznikl by paradoxní nedostatek bezpečných aktiv a přebytečné úspory by se ještě agresivněji přelévaly do nemovitostí a dalších spekulací.

Dluh je tedy z velké části odrazem globálního bohatnutí a přetlaku úspor, ne jen nezodpovědného utrácení.

To NENÍ paradoxní chování, to je v tom případě právě NORMÁLNÍ chování.

A právě tady to na spoustu lidí působí paradoxně. Jsme zvyklí slyšet jednoduchou kauzalitu – třeba že stát se zadlužuje, protože moc utrácí, nebo že ceny rostou, protože je málo bytů. Jenže realita je často opačná: stát se někdy zadlužuje proto, že je obrovská poptávka po dluhopisech, a ceny bytů letí nahoru proto, že je na světě příliš mnoho volného kapitálu, který nemá kam jinam jít.

Takže to, co vypadá jako „paradoxní chování“, je ve skutečnosti normální reakce systému. Jen se ukazuje, že příčina a následek nejsou tam, kde je běžně hledáme – ale mnohdy přesně naopak.

Poptávka po bydlení je podle mého objektivní.

Stavební řízení je neuvěřitelně komplikované a zdlouhavé, mnohem větší procento lidí chce bydlet jako "single", a lidé na bydlení peníze mají (myšleno na nájmy).

Proto je investice do nemovitostí aktuálně zajímavá. Jiná věc je, že EU se to snaží otočit - aby byt či dům mohli vlastnit jen ti nejbohatší (spíš investiční společnosti) - protože na konverzi na pasivní dům většina dnešních vlastníků nebude mít - a budou nuceni prodat.

A stát utrácí proto, že je to pro politiky výhodnější. Z investice několika miliard získáte mnohem větší moc a mnohem více Vám zůstane "za prsty". O nějaké peníze "pro investory" jim nejde ani náhodou.

Žel ten přebytek je koncentrován v rekordně malém množství lidi...

https://medium.seznam.cz/clanek/patrik-kudlacek-kd...

https://www.e15.cz/clanek/zahranicni/procento-nejb...

Majetek má hodnotu jen tehdy, pokud ho nemají všichni. Dům, zlato, akcie – jejich cena plyne z toho, že jsou vzácné a že o ně někdo jiný stojí. Bohatý může být člověk jen proto, že někdo jiný chudý zůstává.

A to není otázka politického režimu, ale obecného zákona. Historicky i geograficky se rozdělení majetku řídí podobnou matematickou funkcí – v každé společnosti existuje malá menšina, která drží většinu přebytku, a velká většina, která má jen málo. Rozdíly v systému mohou křivku trochu natáhnout či zploštit, ale základní tvar zůstává stejný.

Dnes jsme jen v extrému: podle dat 1 % nejbohatších lidí vlastní téměř polovinu světového majetku. To už není jen přirozený rozdíl, ale rekordní koncentrace, která sama o sobě začíná deformovat ekonomiku i politiku.

Jinými slovy – majetek nikdy není čistě osobní záležitost. Je to vždy vztahová kategorie: moje bohatství má hodnotu jen díky tomu, že někdo jiný majetek nemá. A čím víc se přebytek koncentruje do malé skupiny, tím víc se tento princip ukazuje v té nejtvrdší podobě.

Nadbytek investic vzniká tím, ze banky nemusí čekat na úspory, ale půjčují peníze, které nemají.