Oslovení kohokoliv se skládá z té, řekl bych základní části, která v psané formě vypadá často neutrálně. A pak z druhé, daleko významnější části, a to z hlasového a emocionálního projevu. To může původně neutrální informaci změnit, posunout ve významu a nebo dokonce udělat z pozitivního slova slovo vnímané posluchačem pejorativně (pejorativum, hanlivé slovo vyjadřující záporný poměr, nelibý cit, nepřátelství, slovo s významem hanlivým, zhoršujícím. Slovník cizích slov –Dialog 2003)

Vzpomínám si, jak v dobách normalizačního socialismu bylo přímo povinné oslovovat všechny slovem „soudruhu“. Učitelky v mateřské škole byly „soudružky“ svým svěřencům, kdejaká špindíra a grázl byli poctěni oficielním oslovením „soudruh/žka“, ať se jim to líbilo nebo ne . Neb jsme si, tak nějak, že soudruzi, všichni rovni.

Oslovení „pan“ v kladném slova smyslu bylo používáno pouze v soukromé sféře. Například třeba v soukromí ordinace, kde byl dotyčný v bílém plášti „panem doktorem“.

Ale jinak bylo oficielní oslovení „pane“ bráno jako vyhrožování a nebo jako urážka. I mne oslovovali, byť jsem byl „plíživý kontrarevolucionář a samozvanec“ v oficielním styku často „soudruhu“ – třeba ve služebních dopisech, ač věděli, že nejsem soudruh. A už vůbec ne „vážený“, jak stávalo v hlavičkách oficielních písemností.

Dokud však dotyčný nadřízený případně úřad používal oslovení soudruhu, bylo jasné, že je vše v klidu. Esenbáci pak říkali „občane“ tomu, koho z něčeho podezírali, třeba při sepisování výpovědi, dopraváci „pane řidiči“, neb každý řidič soukromého vozu byl za socialismu podezřelý. Kde na něj vzal.

Ale když vás někdo veřejně oslovil jako „pana“, či dokonce prohlásil třeba na schůzi, že „pan XY“ něco, bylo jasno, že je malér. Slovo „pan“ bylo v komunistické normalizační hantýrce oslovením dehonestujícím, označujícím osoby podezřelé, lidu a státu a vůbec „našemu socialistickému zřízení“ nebezpečné. S kterými uděláme brzo „krátký proces“.

Nějakou dobu jsem se domníval, že toto třídní, dalo by se říci sociálně rasistické rozdělení oslovení na „správné „ a „špatné“ je minulostí.

Ovšem mýlil jsem se! .

V poslední době jsme již několikrát zaslechl, jak šéf ČSSD s nezaměnitelně normalizační dikcí sděluje do mikrofonu televizního reportéra:

„ No, jestliže pánové …. “ případně:

„Když si pánové myslí, že …. “ A vždy následoval opovržlivý a arogantní komentář na účet nějakého poltického konkurenta nebo jiné, pro Paroubka nepohodlné osoby či osob.

Ta normalizační dikce nemůže být jen náhoda. Ten arogantní, urážlivý tón, který tak vzorně ovládali ideologové a „kádry“ normalizační KSČM signalizuje několik informací:

1) Tón a uzpůsob, jak je používán se získává jen dlouhou zkušeností nesesaditelného a arogantního aparátčíka.

2) Dikce a záměrná urážlivost vyjadřování jde, abych tak řekl, přímo ze srdce. To se nedá naučit za chvíli, to musí mít člověk uložené hluboce v sobě.

3) Užití agresivní rétoriky z dob normalizace, používané proti všem podezřelým a nespolehlivým živlům, zní sladce všem voličům KSČM. Jako ozvěna jejich časů.

4) Všichni starší si pamatují, že veřejné pejorativní označení kohokoliv za „pána„ či „pány“ bylo ve skutečnosti veřejnou výhružkou a také veřejným sdělením, že to s dotyčným dopadne moc a moc špatně.. Kdo byl veřejně označen jako „pán“, byl nepřítel.

5) Můžeme tedy předpokládat, že záměrně urážlivé oslovení „pánové“ například členů koaliční vlády atd. má veřejně signalizovat, jak se s nimi, těmi „pány“, ČSSD pod vedením Paroubka co nejdříve vypořádá. Po soudružsku. Rázně a tvrdě!

Pravdou je, že nejvyšší fámulus předsedy Paroubka, bývalý „pan“ Ráth, který přeběhl od modrých ptáků k „autentickým bolševikům“ v ČSSD, se také snaží. Jeho „pánové“ hanlivě létají v každé televizní besedě, kam ho pozvou - a že se ČT snaží pozvat agresivního a hulvátského Rátha, kdykoliv je to jen možné (nelze se ani divit, vzhledem k výsledkům volebních průzkumů a způsobu obsazování televizní rady že?).

Ale řekněme si to, soudruzi, upřímně! Není to ono. Tenhle elegantní doktůrek je, jak otevře ústa, jen ulepkaně agresivní a nezadržitelně užvaněný. A poťouchle urážlivý. Ale ten přesvědčivý étos estébácko-normalizačních kádrů, třeba v tom oslovení „pánové“, jaký má Paroubek, to tedy nemá.

Jak to silně normalizačně od Paroubka zní: “ No, když si pánové myslí… „.

To musí Bilak, Jakeš, Švorcová a soudruh Putin, když to slyší, rozkoší přímo vrnět.