Pan Machálek byl jako vždy přesný. Když jsem cestou do restaurace Na Kahánku, kde se každý týden scházíme, dostal jeho SMS „Přijdu později, počkejte!“, zdálo se, že všechno je v pořádku. Jenomže já už jsem měl v autobuse půl cesty za sebou, a tak jsem musel na pana Machálka čekat o polovinu déle než obvykle. Nezbylo mi než přemýšlet o kritice některých mých přátel, týkající se naší předchozí debaty, která prý si všimla televizních pohádek spíše jen na okraj a jejich vztah k politice pojala povrchně. Mě to rozčilovalo, a tak jsem poprosil pana Machálka o mimořádné popovídání.

Chtěl jsem o tom začít hovořit hned, ale dost dobře to nešlo. Pan Machálek byl celý zadýchaný a vzrušený. Chtěl se prý na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá lidový odpor proti cizím vojskům na našem území a zašel na demonstraci „Ne základnám“. Mně bylo od počátku jasné, co ho mohlo tolik rozčilit. Vykládal, že ti lidi pořád melou jedno a totéž; že naše území nesmí být znesvěceno cizími vojsky a že budou (budeme) u základny nepříteli přímo na oči. Dokonce je možné, že část demonstrantů považuje za nejpravděpodobnějšího nepřítele právě Spojené státy. Dobrá, řekl, když se trochu uklidnil, a o co tedy jde? – Vyložil jsem mu, že několik mých známých nebylo spokojeno s naší předchozí debatou, zvláště s tím, co jsme říkali o pohádce, a že prý to bylo příliš povrchní. – Čekal jsem, že se můj přítel opět rozohní, ale mýlil jsem se. Pan Machálek přikyvoval. Domnívá se, řekl, že diskutovat o pohádce je velmi těžké, protože tento žánr je po komunistickém období v našem vědomí těžce poznamenán. Nesmíte zapomínat, pane kolego, že na Večerníčka se velmi často dívala celá rodina a když už by se jim v televizi cokoli znelíbilo, kouzlo pohádky to zachránilo. Ostatně já už jsem o tom několikrát psal. – Takže jsem se osmělil zeptat, zda by to nemohl zopakovat. – Pan Machálek pokrčil rameny. No, opakovat to nebudu, ale o pohádce se můžeme zase trochu zmínit a všimnout si jejího vztahu k politice. – Namítl jsem, že to jsme přece udělali už minule, ale pan Machálek chtěl tentokrát vzít celou věci z druhého konce:

Pohádka jako žánr má v sobě zabudováno několik mechanismů. Nemusí být vždy v každé pohádce všechny, ale čtenář (divák) je očekává a vděčně je přijímá. Jde o zásahy nadpřirozena a nadpřirozených bytostí, zvláštní jednání pohádkových bytostí, odlišné často od běžné lidské činnosti, o ušlechtilé chování chudých lidí, kteří jsou posléze za svou morální čistotu odměněni; a ovšem o to hlavní, o zápas dobra a zla, které samozřejmě dopadne vítězstvím dobra. Sociálněrealistické pohádky se od těch, které ještě znala naše generace z dětství, poněkud liší. Byly před listopadem 1989 zhruba dvojího druhu: pro menší a malé děti tu byly připraveny pohádky založené na nadpřirozených bytostech a čistě pohádkovém prostředí – a k tomu nemám co říci, protože jsem se s chutí na některé díval. Ostatně měly se socialistickým realismem málo společného. A pak tu byly skutečné, velké pohádky, v nichž bylo dobro i zlo personifikováno tu v Rumcajsovi a knížeti pánu, tu ve zvlčilém Trautenbergovi a na druhé straně v celé skupiny dobrých bytostí, jimž vévodil Krakonoš. Jak mohly takové pohádky působit politicky? Ve skutečnosti to bylo snadné.

Socialisticky realistickým předobrazem těchto pohádek je Werichův Pekařův císař, ve kterém plebejsky a pohádkově podaný Rudolf II. je tak celkově nemožný a nedobrý, že ho musí ve vládnutí vystřídat lidový pekař. Samozřejmě, že to nebylo už tehdy jediné dílko svého druhu; spisovatelé a scénáristé pohádek přišli na to, že je snadné učinit pohádku natolik pokrokovou, aby vedla mladé diváky na „naši“, správnou cestu. „Záporné postavy“ musely představovat pozůstatky feudalismu a kapitalismu (Trautenberg) a zosobňovat zlo nebo, chcete-li, být převálcovány a odbyty dějinami; na kladných postavách šlo hlavně o to, aby proti takovému zlu vystupovaly. V jedné televizní pohádce je to lupič, podruhé pohádková bytost. Důležité pro působení socialisticko realistické pohádky jsou záporné postavy, které takřka bez výjimky patří do feudálně kapitalistického tábora. Jen se na Trautenberga (který právě určitě připravuje nějaký zlý skutek) pořádně podívejte! Nu – účelu bylo dosaženo, děti a mladí lidé (mnohdy i dospělé osoby) koukaly den ze dne na porážené vykořisťovatelské zlo a když dospěli, už ani nevěděli, že přispěním pohádky (samozřejmě že nejen jí) jsou jim tolik bytostně protivní kapitalisté, západní političtí činitelé, všichni králové i aristokracie (a hlavně prezident Bush). Musím ale ještě připomenout, že i před listopadem se vyskytovaly pohádky, které se příznivě vymykaly z tohoto schématu (Mach a Šebestová, Maxipes Fík). Tak se možná zdá, že těch opravdu sociálněrealistických pohádek zase tolik nebylo, je však třeba k nim připočíst celovečerní pohádkové filmy, pro které platí totéž, co pro ty večerníkové pořady včetně působení na diváka. – Tak to bychom měli, radoval jsem se, i když zase spousta lidí bude mít připomínky. – Pan Machálek mne přerušil, ale pane kolego, řekl takřka rozhněvaně, vždyť já jsem ještě neskončil, ještě nám zbývá politika:

Politika je svým způsobem podobná pohádce, a to právě pro boj dobra se zlem. Před každými volbami na světě tvrdí příslušná strana, že představuje dobro, kdežto její protivníci zlo. Máte-li pochybnosti, zavzpomínejte na naše volby od převratu roku 1989 do dneška, vždycky to tak bylo. Ostatně ani za první republiky se právě toto ode dneška příliš nelišilo, v demokratické politice je to běžné. Podobností politiky a pohádky je nepochybně víc, ale zůstaňme u té hlavní, u boje dobra se zlem, který nám přehledným způsobem představil nynější volební pat. Běžné je, že před volbami se dobro potýká s nemalými potížemi, ale nakonec vyhraje volby. Volební pat je o to zajímavější, že vyhrají vlastně dvoje dobra. U toho zůstaňme, protože je to pro politiku příznačné. Po volbách se protiklad mezi vítězným zlem a poraženým dobrem obvykle podstatně zmírní, a to i v případě volebního patu. Příkladem mohou být Německo a Rakousko; v Rakousku nastal volební pat a během tří měsíců se obě „dobra“ a „zla“ spojily v jednu vládu. To dává smysl, pokud politické strany jsou seriózní. – Dobrá, ale, chtěl jsem se zeptat… – Já vím, přerušil mě pan Machálek, otázka je, proč u nás trvalo sedm měsíců po volbách, než vznikla vláda, čím se lišíme od našich sousedů. Důvod je prostý, naše politické strany nejsou dostatečně seriozní, situace naší společnosti není zcela obvyklá a to bohužel platí i pro dobro (ODS, lidovce a další).

Nemusíme pátrat v minulosti, i když by to bylo zajímavé. Mimořádnost nastala, když se do čela sociálně demokratické strany dostal Jiří Paroubek. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se v té straně uvolnily neviditelné síly zla. Sociální demokracie „amnestovala“ komunistickou stranu, která má u nás, jak víte, tu zvláštnost, že veřejně navazuje na bývalou, bolševicky pojatou komunistickou stranu. Sociální demokracie vládla a předváděla v rozhazování financí ze státního rozpočtu takové „dobro“, až bylo jasné, že jde o opak dobra. V předpokladu, že samozřejmě vyhraje volby, začal Jiří Paroubek, podporován komunisty, připravovat média na to, že budou mít po volbách tužší podmínky; celá společnost se měla chystat na autoritativní schéma vládnutí. Jiří Paroubek připravoval (a prosazoval) zákony, jejichž demokratičnost byla více než problematická, což vyvrcholilo v zákoně o neziskových organizacích a v novém zákoníku práce. Předvedl, jak se dělá zlo.

Jenže, Paroubek volby nevyhrál a sedm měsíců dělal co mohl, aby vítězná pravice (její vítězství bylo jen velmi těsné) nemohla sestavit vládu. Z jeho povolebního projevu v době, kdy si ještě myslel, že vyhrál volby, by se radoval i Klement Gottwald. A když se konečně „pravici“ (ODS, lidovcům a zeleným) podařilo sestavit vládu, která obdržela důvěru sněmovny, pustilo se zlo znovu do boje. V době, kdy v Česku je velká potřeba reforem, dali sociální demokraté najevo, že spolu s komunisty budou blokovat vše, co vláda připraví. V této chvíli už začala: vymýšlí si nesmysly, aby mohla brojit proti americké radarové základně, která je tak důležitá pro naši bezpečnost. Je pravděpodobné, že nulovou tolerancí (například ve zdravotnictví a v otázce důchodové reformy) sociální demokraté vládu rychle přivedou na popraviště. Zlu jde o moc a o definitivní porážku dobra. Za tím účelem se ze sociální demokracie rychle stává autoritářská strana (jeden vůdce, jedna ideologie, všichni jsou povinni poslouchat) a vzniká trapná otázka: kde bude v naší politické budoucnosti dobro? Zbývá dodat, že politika se přece jen dost liší od pohádek.

Musím k tomu ale podotknout, že za daných poměrů si zlo snadno dokáže s naší pravicí poradit. Z „dobra“, z koalice tří pravicových stran dvě vlastně pravicové nejsou (lidovci a zelení) a minulost ODS včetně místy nedospělého chování jejího předsedy nenasvědčuje, že právě to by byla seriozní strana. Naše „dobro“ má svou zásluhu na tom, že zlo se tak rozšířilo v našich končinách. Ale to už je jiná pohádka. Vidíte: pohádka.

Přirozeně, jak pane kolego víte, jsem od přírody pesimista. Ale jedno přiznávám: není všem dnům konec. Jen si ani trochu nejsem jist, zda z toho, co nám budoucí dny, týdny měsíce přinesou, budeme mít radost.