PAN MACHÁLEK: Jedna vlast, jeden národ?
Pan Miller se ani o úsměv nepokoušel a vytáhl do dvou třetin popsaný list A4 (hned jsem poznal, že je to petice). Řekl panu Machálkovi, že mu všichni věří, vědí, jak je moudrý a světa znalý. Oni dostali dopis s touto peticí a douškou, že to mají dát dál. V dopise se říká, že už je to vlastně hodně dlouho, co se naše republika rozštěpila, a že by tedy naše politika měla udělat vše, co je v jejích silách, abychom se zase se Slováky spřátelili, popřípadě vytvořili federaci. To že není otázka politických stran, ale celých národů.
– Pan Machálek zamručel, že nic nepodpisuje a oni že to dobře vědí. – Jenže toto je otázka vrcholného státního a národního významu, odpověděl pan Miller. Tady jde o to, jak se naše národy sbližují a budou sbližovat.
– Ovšem, je to tak, vmísil jsem se do debaty. Všiml jsem si, že v televizním zpravodajství se čím dál tím častěji ozývá slovenština. – Pan Machálek se na mne podíval pohledem, z kterého jsem usoudil, že by mě nejraději rozčtvrtil. A tak už jsem raději mlčel. – To je to, jásal pan Miller, vždyť my si se Slováky rozumíme!
– Pan Machálek přikývl a nenamítal nic proti tomu, že si se Slováky rozumíme. Ale vlastně bychom měli vědět, jak k rozumění a pak k neporozumění došlo, ne? – Pan Miller rychle odpověděl, že je to vlastně jednoduché. Porozuměli jsme si tím, že jsme měli společný stát, no a pak do toho přišel Mečiar a rozbil ho.
– Můj přítel řekl, že celá věc je mnohem složitější. Zdá se, že ti, co přišli s peticí, o tom mnoho nevědí, takže když si udělají čas, něco jim o tom řekne. – Ti lidé si čas udělali, nemohu říct, že s přehnanou ochotou, zvláště ten pátý ne, ale přitáhli si židle a poslouchali.
Tedy, začal pomalu vykládat pan Machálek, původně, to je v předminulém století, vznikaly vztahy česko-slovenské způsobem, který je dnes k neuvěření. Slováků bylo málo, hodně málo, a tak nebylo divné, že – také a možná hlavně pod vlivem Kollára – se Slováci nijak zvlášť neodlišovali od Čechů; oba „kmeny“ byly Slované. Když Havlíček prohlásil, že jsme sice Slované, ale jako národ Češi, národ s tím souhlasil. Slováci se vyvíjeli pomaleji, nejprve bylo zapotřebí vytvořit samostatný spisovný slovenský jazyk. To byla jazyková odluka, jíž se Slováci poprvé výrazněji oddělili od Čechů. Ale v druhé polovině 19. století se český národ rychle a všestranně rozvíjel, kdežto Slováci byli podrobeni tuhé maďarizaci.Ubývalo nejen slovenských škol, ale Slováků vůbec. Když se říká, že vytvoření samostatného česko-slovenského Slováky národně zachránilo, je na tom hodně pravdy. Měli také na vytvoření společného státu zájem. Ve Spojených státech existovaly vyspělé slovenské krajanské spolky a ty podepsaly v květnu 1918 s Masarykem takzvanou Pittsburskou dohodu, podle které měl po válce vzniknout samostatný demokratický česko-slovenský stát, v němž by Slováci měli zajištěnu autonomii s vlastní administrativou.
Jenomže nic takového se nestalo. Čechů bylo víc a byli silnější. Československá republika byla postavena na bázi čechoslovakismu; ústava Československa jako nového státu znala jediný úřední jazyk: čechoslovenštinu (tento název zahrnoval jak češtinu, tak slovenštinu). Čechům sloužili Slováci jako slovanská opora proti třímilionovému německému etniku, o autonomii nemohlo být ani řeči. Tak se během dvaceti let první republiky zhoršoval nejen vztah Čechů s Němci, ale také se Slováky. Po mnichovské dohodě vyvrcholil tento vztah nejprve vytvořením Česko-slovenské republiky, v níž mělo Slovensko autonomii, a posléze14. března 1939 na „radu“ Hitlera vytvořením samostatné Slovenské republiky. Pro Čechy tento vývoj příliš příznivý nebyl…
– Počkat, vyhrkl pan Miller. Tady se pořád mluví o vyhnání Němců, ale o vyhnání Čechů ze Slovenska ani muk. A já znám českou rodinu Blažejových, která žila na Slovensku – pan Blažej přednášel na vysoké škole –, a najednou si museli sbalit svých pět švestek a hezky rychle zmizet do Čech. Neměl by to pan „přednášející“ (usmál se jízlivě) taky zdůraznit? – Pan Machálek se bránil: Nemohou od něho slyšet během pěti minut podrobný výklad o minulosti Slovenska. Například o protimaďarském povstání roku 1848 vůbec nemluvil, na to mu nezbyl čas. Co se týká „vyhnání“ Čechů ze Slovenska, jistě to bylo opravdové vyhnání a Slováky to nijak nešlechtí. Ale je třeba vidět tu věc také z druhé strany. Před rokem 1918 bylo Slovensko zaostalé, s minimem škol, spolků a organizací. Po vzniku republiky nastal opravdový příval z českých zemí na Slovensko a byl to příval plodný. Češi vytvořili množství škol, a to nejen základních, i středních; velmi se podíleli na vyšším školství i na vzniku společensky potřebných institucí, které stabilizovaly slovenský národ. Tam všude zaujali vedoucí místa – nikdo jiný, kdo by tato místa zastával, prostě nebyl. Jenže za dvacet let vznikla opravdová slovenská inteligence a ta se chtěla domoci míst, která dávno předtím obsadili Češi a ani je nenapadlo, že je někdy opustí. Získat pro slovenské občany místa blokovaná Čechy, to byla také jedna z příčin vyhnání Čechů. Obojí souviselo s tím, že Slováci nechtěli vládu Čechů; chtěli si vládnout sami.
– Zezadu vyšel urostlý starší muž a obořil se na pana Machálka. Ať neříká, že Slováci za nic nemohou. Vždyť bojovali proti Sovětskému svazu, měli jednu divizi takřka u Stalingradu a Hitlerovi udělali, co mu jen na očích viděli. Jedinou zásluhu měli, a to že posílali židy ze země, ze Slovenska. Tady jsme něco podobného udělat nemohli, protože za nás to udělali Němci. –
– Pan Machálek vstal, zaujal důstojné postavení a pomalu řekl, že s takovým antisemitou neutrousí jediné slovo. Ovšemže Slováci mohou za mnohé. Ale na rozdíl od Čechů museli na frontu a nakonec v protihitlerovském povstání v červenci 1944 ukázali, co si opravdu myslí. Nic není černobílé – ovšem to, že instituce Slovenské republiky posílaly židy do transportů (a ještě za to říši platily) bylo slovenské rozhodnutí a je to skvrna na jejich dějinách podobně jako tomu je v českém případě s vyhnáním Němců. On, pan Machálek, by řekl, že slovenská skvrna je ještě o něco větší a černější, protože koneckonců nikdo si nemohl dělat iluze, jaký je smysl těch transportů se židy.
Ovšem, pokračoval, my tu chceme mluvit o vztahu Čechů a Slováků, a právě jsme se dostali k dějinnému bodu, který v tomto smyslu patří k rozhodujícím. V prosinci 1943 v takzvané Vánoční dohodě se všechny protihitlerovské síly na Slovensku sjednotily a v červenci 1944 zorganizovaly protinacistické povstání. Z nejrůznějších příčin bylo poraženo, nicméně již v září 1943 hlavní povstalecký orgán Slovenská národní rada vydala prohlášení, že Slováci jako samostatný národ chtějí vytvořit spolu s Čechy společný stát. Tehdy už Slováci nebyli ochotni s nikým se bavit, jsou-li samostatný národ nebo ne, a „vědecké“ stanovisko prezidenta Beneše, že Slováci jsou zvláštním kmenem českého národa se samostatným jazykem, bylo více než zastaralé.
Nicméně Čechů bylo víc, byli silnější, a tak Slováci po federaci pouze toužili. Hned po válce z ní sešlo. My Češi jsme ji nepřipustili a vytvořili jsme centralizovaný stát. Až do konce Československa pro něj Slováci neměli jiný výraz než „pražský centralismus“. Nebylo to úplně od věci, protože vše se řešilo v Praze (i když činiteli byli často Slováci – Husák, Dubček…). Nebudu dále líčit to, co už buď znáte z vlastní zkušenosti nebo z literatury a vyprávění účastníků. Ani po roce 1968, kdy vznikla víceméně formálně česko-slovenská federace, nepovažovali Slováci své národní požadavky za uspokojené, a tak (i po převratu v listopadu 1989) vznikaly na půdě oficiálně uznané federace velice nepříjemné národnostní třenice. Rozpory se natolik zvětšovaly, že nakonec se jednotný stát rozpůlil na české země a Slovensko. Vždyť to znáte. Představa, že by se tento rozpůlený stát, z něhož každá polovina je samostatně zastoupená v Evropské unii, zase spojil, je utopická.
No, řekl pan Miller, ještě si to všechno pořádně rozmyslíme. A odešli i s nepodepsanou peticí a s tou fašizující osobou. Pan Machálek si oddychl a já taky.
