V březnu 2026 se v Ženevě koná klíčové zasedání mezivládní pracovní skupiny (IGWG) WHO, kde se bude 23.–28. března projednávat a připomínkovat finální text Pandemické smlouvy včetně její klíčové přílohy PABS (Pathogen Access and Benefit-Sharing System). Plný text návrhu přílohy je dostupný zde: Odkaz. Po schválení na zasedání IGWG by měl být text finalizován a následně předložen k podpisu zástupcům signatářských států v květnu 2026 na zasedání Světového zdravotnického shromáždění.

Tento dokument, který vzniká převážně v expertních strukturách a dosud bez jakékoli probíhající veřejné debaty v českém mediálním prostoru, může mít zásadní dopady na správu našich biologických a zdravotních dat, národní bezpečnost i suverenitu České republiky.

Po podpisu musí smlouva včetně přílohy PABS ještě projít ratifikací v České republice – tedy schválením oběma komorami Parlamentu a podpisem prezidenta. Je zarážející, že v mediálním prostoru dosud nikdo výrazněji neupozornil na sporné a nejasné formulace obsažené v textu zmíněné přílohy, a to i přes blížící se termín finalizace a konečného podpisu. Zatím neznáme stanovisko současné vlády k této problematice, ani její případné výhrady k PABS.

Oficiální argumentace obhajující přílohu PABS klade důraz na solidaritu mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Systém má zajistit rychlé globální sdílení patogenů a jejich genetických informací, aby výrobci v rozvinutých zemích mohli rychleji vyvíjet diagnostiku, léčiva a vakcíny – zejména pro rozvojové země a státy bez vlastních výrobních kapacit, kam patří i Česká republika – a tím čelit globálním pandemickým hrozbám. Na oplátku výrobci vakcín a léčiv, kteří využijí sdílená data, mají poskytovat určitý podíl produkce (nejčastěji zmiňováno 20 %, z toho 10 % zdarma a 10 % za sníženou cenu) prostřednictvím WHO a poskytnout poskytovatelům technologie k jejich výrobě

Ve skutečnosti však jde o závazek poskytovat velmi citlivé biologické materiály a data. Nejen samotné patogeny, ale i jejich kompletní genetické sekvence (DNA a RNA), epidemiologické informace a klinická data o postižených či ohrožených populacích.

To vše v době, kdy se dramaticky rozvíjejí technologie syntetické biologie, sekvenování genomu, syntézy DNA a analýzy dat pomocí umělé inteligence – a to za zlomky původních nákladů. Tyto technologie výrazně zvyšují možnosti práce s genetickými informacemi, včetně jejich potenciálního zneužití.

Problémovým bodem je definice tzv. patogenu s pandemickým potenciálem. Návrh ji vymezuje poměrně široce a bez přesných kvantitativních kritérií (infekčnost, virulence, tropismus, cytopatický efekt apod.). Klíčové je z tohoto pohledu zejména hodnocení patogenity mikroorganismů (virů, ale i bakterií, prvoků, hub, plísní apod.),tedy jejich infekčnosti (nakažlivosti), virulence (škodlivosti), tropismu (schopnosti napadat určité tkáně), cytopatického efektu (schopnosti poškozovat nebo destruovat buňky tkání) a interakce s imunitním systémem v závislosti na genetickém složení patogenu i cílové populace. Prakticky tak tato definice může zahrnovat široké spektrum mikroorganismů – od nových respiračních virů přes varianty známých infekcí až po geneticky modifikované patogeny či jejich deriváty. Tato formulace je sama o sobě pozoruhodná, neboť připouští existenci laboratorně upravených nebezpečných patogenů schopných vyvolat pandemii – což bylo dosud často popíráno, zejména v souvislosti s původem viru SARS-CoV-2.

Právní povinnosti postavené na „může se stát“ jsou hypotetické a znejisťující . To je recept na permanentní tlak na sběr a odevzdávání dat. Povinnosti států by tak mohly vznikat na základě relativně obecně definovaného rizika. O zařazení patogenu by potom rozhodovalo expertní posouzení příslušných struktur WHO.

K biologickým vzorkům mají být připojena „dostatečně podrobná“ klinická a epidemiologická metadata, jejichž přesný rozsah dokument nespecifikuje. V praxi tak může jít o údaje o komorbiditách pacientů, jejich léčbě, geografickém výskytu infekce či dalších zdravotních charakteristikách populace, včetně imunogenetických vlastností.

Kombinace genetických dat patogenů s detailními údaji o populaci vytváří datové soubory mimořádné analytické hodnoty. Moderní bioinformatika z nich dokáže odvodit zranitelnost jednotlivých populací vůči infekcím, mutační dynamiku patogenů a změny jejich virulence, genetické predispozice k závažnému průběhu onemocnění, pravděpodobnou účinnost vakcín či léčby, odhady zahlcení zdravotnictví, ekonomické stability, reakce na sankce, odolnosti kritické infrastruktury i připravenosti armádních a bezpečnostních složek v případě pandemie.

Nejde tedy jen o zdravotnickou databázi. Vzniká bonanza pro vývoj nových biologických zbraní – ať už státních, nebo nestátních aktérů – s možností cílené optimalizace patogenů na konkrétní populaci, etnickou skupinu či dokonce jednotlivce (v případě úspěšné reidentifikace) a za konkrétním účelem. Hybridní působení takového patogenu může být skryto za epidemií infekčního onemocnění nebo jiných onemocnění, zdravotních změn nebo změn chování napadené populace, které budou žádoucí pro útočníka nebo ovládajícího . Možno zmínit například působení viru vztekliny na chování postiženého zvířete nebo člověka nebo vliv jednobuněčného parazita Toxoplasma gondii na ztrátu obav z případného nebezpečí u napadeného organismu , a z toho vyplývající zvýšenou ochotu podstoupit riziko nadměrného riskantního chování. Mistři v manipulaci s napadeným organismem člověka i zvířat na všechny způsoby jsou paraziti. Genetickou identifikací, extrakcí a zabudováním těchto schopností do „neškodného“, ale jinak se neprojevujícího a patřičným způsobem se šířícího patogenního agens, by bylo možno hybridně (skrytě) ovlivnit chování cílové populace dočasně nebo trvale požadovaným způsobem. Budoucích kombinací a možností (co ovlivňovat a jakým způsobem) je velmi mnoho, jelikož mnohé strategie žádaného působení na postižený organismus již příroda vyvinula během evolučních závodů ve zbrojení mezi patogenem a napadeným organismem.

Systémy umělé inteligence mohou z těchto agregovaných databází vytěžit množství dosud skrytých informací, vztahů a vzorců – podobně jako to vidíme u těžení dat z uživatelského používání sociálních sítí a systémů AI digitálními korporacemi. Možnosti, které se otevírají, jsou zatím těžko představitelné, ale jejich důsledky mohou být nedozírné a nevratné. Proto je nutná maximální opatrnost při poskytování těchto dat globálním nadnárodním strukturám (WHO) a biotechnologickým, farmaceutickým, digitálním a informačním korporacím – bez naší absolutní kontroly nad jejich využitím.

PABS centralizací (určené laboratoře a databáze WHO) a agregací citlivých dat dramaticky snižuje bariéry (časové, finanční, logistické) k získání kvalitních a aktuálních dat o „reálných“ pandemických hrozbách. Toto může být nejenom předností, vzhledem k podpoře vědeckého pokroku v této vědecké oblasti, ale i vážným rizikem, vzhledem k výše uvedeným hrozbám rizika vzniku nových biologických a skrytých (hybridních) hrozeb jejich zneužití.

Dalším závažným rizikem je ochrana osobních údajů. V relativně malé populaci České republiky může při dostatečné granularitě (členitosti) dat vzniknout reálné riziko reidentifikace jednotlivců. Žádná data o našich občanech – ani anonymizovaná – by proto neměla být sdílena v globalizovaném prostoru bez jejich výslovného informovaného souhlasu.

Zůstává otevřená otázka správy dat: Kdo bude mít přístup k centrálním databázím WHO? Jak budou kontrolovány sekundární způsoby využití a předávání dat mezi subjekty, aby se zabránilo jejich vojenskému či komerčnímu zneužití? Jak bude řešen případný únik dat? Světová zdravotnická organizace je především koordinační institucí globálního zdravotnictví – není bezpečnostní agenturou s vlastními kontrolními či represivními mechanismy.

Na oplátku systém slibuje tzv. benefit-sharing – sdílení výhod. Výrobci vakcín a léčiv, kteří uzavřou dohody s WHO, mají být v případě pandemie vyzváni k poskytování produktů či technologií postiženým zemím. Formulace těchto závazků je však velmi obecná a jejich praktická vymahatelnost zůstává nejasná. V reálné pandemii se státy bez vlastních výrobních kapacit mohou stát závislé na několika globálních korporacích či konkrétním s nimi spojeném velmocenském bloku – s rizikem politického nátlaku, sankcí či podmíněné pomoci. Navíc i dobře míněná rychlá pomoc formou nedostatečně prověřených vakcín může způsobit vážné dlouhodobé vedlejší účinky, které se nakonec mohou ukázat jako horší než působení samotného patogenu.

Celý mechanismus je postaven na osvědčené strategii: vezměte dobře míněný cíl (prevence pandemií), zabalte ho do technokratického a vágního jazyka (vždy můžete tvrdit, že kritika sporných bodů v textu je neopodstatněná) , přidejte apel na solidaritu a obavy z pandemie – a protlačte skrz něj centralizaci moci a dat, zisky pro vybrané korporace a posílení globálních struktur (včetně finančních poplatků signatářů a výrobců ve prospěch WHO). Vidíme to u migračního paktu, u evropského zdravotního datového prostoru (EHDS) i u řady dalších projektů pod záminkou „vyšších zájmů“. A kdo je odmítne bude jejich podporovateli a médii označen jako nejhorší zpátečník a zástupce reakčních sil, které popírají dobře míněné snahy předcházet další možné pandemii a pečovat o blaho a zdraví lidstva.

Nepodléhejme iluzi, že čím více o nás budou vědět globální struktury a nadnárodní korporace, tím budeme bezpečnější. Jakmile jednou vypustíme informačního džina z láhve, už ho tam nedostaneme zpátky. Kdo v budoucnu ovládne globální agregovaná genetická, biologická,epidemiologická a zdravotní data o patogenech a jejich vlivu na populace, získá nesmírnou biomoc – kterou lze využít stejně ke konání dobra, jako k páchání katastrofálního zla. PABS a EHDS z tohoto pohledu představují nástroje, jak tuto moc uchvátit. A jistě přijdou další ještě sofistikovanější pokusy, pokud tyto neuspějí.

Proto apeluji na poslance, senátory, bezpečnostní složky, prezidenta i veřejnost České republiky a zejména na zástupce Ministerstva zdravotnictví ČR: Česká republika by měla veřejně jasně formulovat své výhrady a odmítnout podepsat Pandemickou smlouvu a přílohu PABS v současné podobě, pokud nelze garantovat dostatečné záruky proti jejich zneužití směřující k omezení naší suverenity a biobezpečnosti našich občanů v blízké budoucnosti. Dlouhodobá rizika převažují nad krátkodobým a pochybným prospěchem. A o biobezpečnost naší populace, vzhledem k popsaným rizikům, bychom se měli starat sami, bez závislosti na aktérech, jejichž chování vůči nám nemusí být v budoucnu vždy vstřícné a přátelské.