Nic, prohlásí patrně věci neznalý čtenář, zatímco ve skutečnosti – všechno.
Ale popořádku.

Ve společnosti stále žije naivní představa, že zisk produkující firma je něco špinavého, hamižného (chce přece ten hnusný zisk, kterého se ušlechtilý člověk přirozeně štítí), kdežto nezisková organizace je čistá jako nepolíbená panna a její činnost a všechny prostředky, které k ní získává, jsou určeny jen a pouze pro blaho lidstva a jejích klientů zvláště. Živě si pamatuji všeobecné pohoršení a hlasitý nesouhlas se záměrem jedné z bývalých vlád ČR změnit formu státem zřizovaných nemocnic na akciové společnosti. „Ale to by chtěly produkovat zisk!“ zněl křik konsternovaných občanů. „Nemocnice musí být přece nezisková!“ Když nebude mít nemocnice zisk, přesvědčovali se navzájem zastánci této myšlenky, věnuje všechny peníze na léčbu nás, lékaři milovaných pacientů.

Jistě, a Země je placatá a dárky na Vánoce nosí Ježíšek, to je přece jasné.

Skutečnost je (samozřejmě, jako u všech podobných, lidstvo zachraňujících idejí) přesně opačná. Zatímco klasická firma, pod dozorem svých majitelů, musí hlídat své hospodaření, racionalizovat svůj provoz a získávat zákazníky, protože ručí za své závazky sama, svým majetkem a majitel firmy může mít zisk, jen pokud je jeho firma finančně zdravá (jinak zkrachuje), nezisková organizace, což je typicky spolek nebo – a to je případ oněch nemocnic - příspěvková organizace zřizovaná nějakým státním úřadem (například krajem) za své ekonomické výsledky neručí. Ručí za ně ten zřizovatel. Když je ve ztrátě, zřizovatel to doplatí. Ze své (tedy ve finále státní) kasy. A ta je, jak jsou prakticky všichni státem financovaní lidé přesvědčeni, bezedná.

„To přece nevadí,“ namítne zastánce neziskových nemocnic, „stejně všechny peníze používá pro blaho, nás, pacientů.“ Fakt? Všimli jste si už několikáté nátlakové akce lékařů, požadujících vyšší platy? Pamatujete akce Děkujeme, odcházíme a stávky lékařů? Lékař je totiž úplně stejný člověk, jako kdokoliv jiný a jde mu především o jeho vlastní dobro, tedy o co nejvíce peněz. Jeho primárním zájmem je, aby byly peníze, které nemocnice získává, použity především pro něj. Jistě, něco musí jít i na pacienty, aby nemocnice obhájila svou existenci, ale skutečný důvod, proč v ní působí, je jeho příjem. (Nepamatuji si jediný případ, kdy by lékaři vyhrožovali stávkou, pokud nebude pořízeno lepší vybavení, zlepšeny podmínky na pokojích pacientů nebo učiněna jakákoliv investice ve prospěch nemocných, kdežto stávek nebo jiných nátlakových akcí kvůli zvýšení platů lékařů je každý rok několik).

A přesně stejně je tomu u spousty (nepíšu u většiny ani u všech, ale kdo ví, že) neziskových organizací. Ano, ta samotná organizace zisk neprodukuje. Což znamená, že všechny získané prostředky (a nemalá část jsou peníze poskytnuty státem z peněz daňových poplatníků) jsou použity na provoz. Ideálně na zaměstnance těchto neziskovek.

Jenomže – kdyby si zaměstnanci neziskové organizace rozdělili všechny získané peníze jen mezi sebe, vypadalo by to hloupě. Špatně by se to vysvětlovalo sponzorům a možná by se divili i nějací novináři. A přesně v této chvíli přicházejí na scénu dohody o provedení práce.

Pokud by se nějaký investigativní novinář ponořil do fungování neziskových organizací, zjistil by, že navzájem spolupracují. A to do té míry, že zaměstnanci jedné neziskové organizace jsou najímáni (formou DPP) jinou neziskovou organizací, aby jí poskytovali nějaké konzultační nebo podobné služby. A zase naopak. Objevil by pavučinu navzájem propletených neziskovek, které si navzájem poskytují své experty, samozřejmě nikoli formou zakázek fakturovaných mezi organizacemi, nýbrž přímým najímáním fyzických osob. Takto vynaložené peníze jsou samozřejmě výdaji na provoz (žádný ošklivý zisk, nebojte se) a ani nebyly rozděleny mezi zaměstnance dané neziskovky. A že se touto formou peníze původně státní stávají penězi čistě soukromými – vždyť je to legální, tak co?

Člověku se přímo nabízí myšlenka, zdali právě touto praxí nebyl motivován nový (již měněný a kdo ví, jak dlouho bude existovat) zákon o DPP, který zaváděl odvody na sociální a zdravotní pojištění a jiné administrativní překážky. Pokud by totiž jeho účelem bylo jen zabránit tomu, aby firma svým zaměstnancům nevyplácela část mzdy formou DPP a tím se nevyhýbala oněm sociálním a zdravotním odvodům, stačilo by uzákonit, že zaměstnavatel nesmí uzavřít DPP s osobou, která je jeho zaměstnancem. Jenomže tím by se zavedené praxi vzájemného najímání konzultantů mezi neziskovými organizacemi nezabránilo. A o této praxi patrně zákonodárci vědí (možná z vlastní zkušenosti) a proto se jí pokusili zabránit. Jenomže jim jaksi nedošlo, že existují i skutečné DPP, na skutečnou práci, jejich účelem není vyprat peníze a převést je do vlastních kapes, ale najmout si skutečně pracujícího brigádníka nebo dočasnou výpomoc a že změnou zákona o DPP tyto krátkodobé úvazky znemožní.

Co říci závěrem? Jedná se o další důkaz, že stát je mizerným hospodářem a nedokáže zabránit zneužívání prostředků vynakládaných ze státního rozpočtu – a když se o to nějakou regulací pokusí, napáchá víc škody, než užitku. A abych nebyl opět nařknut, že nenabízím žádné řešení, jedno nabídnu. Pokud chce stát financovat nějaké služby, má to dělat přímo, vlastnímu institucemi a vlastními zaměstnanci. A jestliže se nějaká organizace chce zabývat nějakou činností, o které se domnívá, že ji stát nedělá dost dobře, má tak činit za peníze svých klientů nebo soukromých sponzorů (soukromá firma nechť si se svými penězi dělá, co chce) a ne za peníze poskytované státem. Tím zmizí problém se zneužíváním DPP a bude možno zrušit další zbytečné regulace a byrokracii.