Ano, i nás…
Co se stalo počátkem roku 1950
Citát z knihy „Alexej Čepička – šedá eminence rudého režimu“ (str. 224 - kráceno): Počátkem roku 1950 svolal Stalin do Moskvy třídenní tajnou schůzku nejvyšších východoevropských vojenských a stranických činitelů. Přišel tam s novou interpretací mezinárodní politické situace: neschopnost USA dotáhnout do konce válku v Koreji dokazuje, že Západ je momentálně slabý. To je podle něj příležitost, aby SSSR a jeho spojenci „rozšířili plamen proletářské revoluce“ také v západní Evropě. Jinými slovy, oznámil jim, že Sovětský svaz za pomocí svých satelitů musí zahájit vojenské tažení proti západní Evropě. Protože však – podle Stalina – takto příznivé podmínky budou existovat jen asi po dobu tří čtyř let, po něž budou USA „zabetonovány“ v Koreji, vyzval přítomné představitele evropských komunistických států k „vybudování moderních a silných armád, které musí být bojeschopné do tří let.“ Za ČSSR tam byl ministr obrany Alexej Čepička. Věc byla tak tajná, že o ní informoval jen svého tchána Klementa Gottwalda.
Co se stalo koncem roku 2021
Zpráva z tisku: Ruské ministerstvo zahraničních věcí na svém webu 17. prosince zveřejnilo dva dokumenty týkající se bezpečnostních záruk, které Moskva požaduje od Západu. Zásadním požadavkem je „návrat k hranicím z roku 1997“, tedy do stavu, kdy Česko ještě nebylo členem NATO.
(Poznámka: Dovede si někdo představit, co by se stalo, kdyby si Západ řekl – „tak ať si ta východoevropská banda zůstane teda sama pro sebe, stejně jsou s nimi jen problémy…,“ a splnil by se sen všech Okamurů, komoušů a jiných vlastenců, neutrální Česko – nahé náhle jak šnek bez ulity: ideální, ušetřili bychom za armádu a naši mládenci už by nikde nemuseli umírat za zájmy amerického kapitálu, že.)
Co se děje dnes
Stalina vzal naštěstí v březnu 1953 čert, a tak z dalšího rozšiřování plamene proletářské revoluce nebylo nic. Co víc, nakonec plamen zdechl i v samotném Sovětském Svazu a impérium přišlo nejen o své východoevropské vazaly, ale samo nakonec zeštíhlelo do podoby dnešního Ruska. Veliký Stalinův obdivovatel Putin to považuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století a nyní se pokouší vstoupit do dějin jako ten, kdo impériu vrátil ztracenou hrdost.
Podobně jako jeho předchůdce, dobře vystihl, kdy je soupeř oslabený – zdá se, že poslední kapkou bylo loňské fiasko USA s opouštěním Afghánistánu. Předcházel mu covid a v delší časové perspektivě celkový ústup Evropy z první světové politické ligy a vedle toho oslabení severoatlantického hegemona USA vůči Číně. Co víc, Putin si v předchozích letech v Čečně, Gruzii a nakonec i na Krymu ověřil, že mu projde všechno. Celkem logicky vsadil tedy na to, že než se Evropa a svět vzpamatují, dohodí už z Užgorodu na území NATO kamenem. A pak…
Stop: sem se naštěstí nedostal. Ale chtěl; jenom blázen (jichž ani u nás není málo) si může myslet, že Ukrajinu napadl jen kvůli ochraně domněle utiskovaných ruských menšin či oné tzv. denacifikaci. Na rozdíl od svého idolu Stalina se svojí motivací „rozšířit ruský plamen“ alespoň tam, kde ještě historicky nedávno hořel, ani příliš netajil, akorát tomu nikdo nechtěl rozumět. Západ strkal před ruskou hrozbou hlavu do písku, dokud neustrnul hrůzou, že to Putin fakt myslel vážně.
A ten políček potřeboval, aby se probudil do reality. Naštěstí se mu to povedlo velice rychle – Putinovi předpoklad, že než se Evropa a svět vzpamatují, dohodí už z Užgorodu na území NATO kamenem (čti: dostřelí tam dělem), nevyšel. A to díky hrdinství Ukrajinců, které v řádu dnů - jak si to plánoval - nezlomil a Západ tak dostal šanci pochopit, o co tu vlastně jde, a ukrajinskou hráz na východě efektivně začal podporovat, uvědomiv si, že – bez frází – se tam skutečně bojuje i za něj.
Rusko v čele s Putinem je největší současná hrozba pro civilizované lidstvo, opravdová říše zla. V minulé století to bylo Německo (když Hitler vrazil nůž do zad i svému spojenci Stalinovi), předtím Napoleonova Francie, kdysi třeba Čingischán. Masoví vrazi, co strhli s sebou masy. Samozřejmě je problematické odsoudit nějaký národ jako celek, i tam se najdou lidé, co s ruskou agresí nesouhlasí, ale jsou v menšině a pokud na to mají, koukají už, kam z té zakleté země zmizet. Většina Rusů se svým Vůdcem nicméně souhlasí – potvrzuje tak jen, co je zřejmé odjakživa, totiž že je to agresivní, zaostalé plémě mužiků a mafiánů, národ spíše asijský než evropský, zblblý teď podobně jako Němci ve třicátých letech a proto obzvláště nebezpečný. Z vnějšího světa má instinktivní strach, myslí si, že se proti němu všichni na Západě spikli, a tak jako nejlepší obranu rovnou vidí útok. Pokud Putin nebude nyní zastaven na Ukrajině, v „navracení a opevňování svých ztracených území“ (jak své úmysly naposled deklaroval) bude pokračovat a většina jeho národa bude mu za to tleskat.
Ohrožena je celá Evropa, ale ta východní obzvláště. Je proto namístě, abychom Ukrajině pomáhali, jak jen to bude možné, i za cenu vlastního zchudnutí – jistě musí být složité být českou samoživitelkou, ale ještě jsem neslyšel, že by některé stříleli ruští vojáci do okna samopalem, v horším případě z tanku, natož pak, aby ji přišli znásilnit. Ani že by ty vděčné Ukrajinky, co se mohly u nás s děckama zachránit (zatímco jejich chlap bojuje doma), měly na trhu práce nějakou přednost před českými samoživitelkami. Nebuďme prostě sobečtí – když už ne z jiných důvodů, tak alespoň preventivně, aby nakonec ruští okupanti nepřišli naše ženy a děti denacifikovat také. Neboť o tom, že Putin chce schlamstnout i nás, pochyb není.