V červnu roku 1946 se Coudenhove vrací do Evropy. Během války udělal v Americe kus práce pro evropské sjednocení. Setkal se také s nevděkem a ostrou a nespravedlivou kritikou, když byl nazván obhájcem nacistického Německa a nepřítelem Sovětského svazu. Přitom nedělal nic jiného, než upozorňoval na možné kritické momenty poválečného výboje v Evropě. Historie mu dala opět za pravdu. Coudenhove přes oceán cítil oporu v Churchillově realistickém hodnocení sovětského spojence. Čtyři dny před 5. Panevropským kongresem v New Yorku, 21. března 1943 pronesl Churchill v rozhlase dnes již tak trochu zapomenutý projev. Přihlásil se v něm k potřebě řešit evropskou otázku jako celek a nastínil i obavy z rostoucího sovětského vlivu. Coudenhove hledal i další oporu. Kde jinde, než mezi Francouzi. Nejprve se v červnu 1943 dopisem obrátil na vůdce „ Svobodné Francie „ generála de Gaulla. Věděl, že základním momentem poválečného vývoje budou vztahy francouzsko-německé. Nabídl tedy generálovi presidentství Panevropské unie. Tan se však necítil na tuto funkci a neuvědomoval si řadu aspektů možného poválečného evropského vývoje. Byl ovšem natolik realistou, že se s Coudenhovem o pár měsíců později sešel v New Yorku. Od té doby spolu velice aktivně spolupracovali, byť to oběma přinášelo mnohdy ostrou kritiku nepochopení. Po roce 1950 si zažili oba mnohé, neboť značná část politiků i evropské veřejnosti nebyla schopna pochopit, jak je možná idea společné Evropy vedle gaullistické reformy Francie. Když se generál vyslovil zcela jasně pro Evropu spojenou hospodářsky a politicky, pro Evropu naprosto suverénní ve vztahu k mocnostem, řekl tím vlastně Panevropě své ANO, aniž by je přímo vyslovil. Neboť to byly základní dva body, v nichž se generál s Panevropany shodl. A není již dnes důležité, že je Coudenhove formuloval řadu let předtím. Vždyť také řadu let potom s de Gaulem spolupracoval. Martin Posselt ve svých pracích o panevropském hnutí uvádí, že by bylo nesmyslné vyčítat Churchillovi, že jemu sloužila Evropa k zajištění Britského impéria proti sovětskému nebezpečí, Konrádu Adenauerovi pak ke zrovnoprávnění Spolkové republiky především jejím zapojením do hospodářského společenství Západní Evropy a Charlesovi de Gaullovi byla Evropa také prostředkem k tomu, aby posílil nezávislé postavení Francie na supervelmocích. Richard Coudenhove de Gaullovy postoje zhodnotil ve svých pamětech asi v tomto smyslu: Generál je francouzským patriotem a přítelem Evropy. Já jsem evropským patriotem a přítelem Francie. To je základ naší spolupráce. Ta vedla také do katedrály v Remeši, kde v roce 1962 demonstrovali generál de Gaulle a Konrad Adenauer „svatbu“ svou národů. Vzácným hostem obou státníků zde byl zakladatel Panevropy.

Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století, prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně, s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je dnes zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny – v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud. Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaulle bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické je i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi Habsburskému. Ten podobně jako on nepatří vlastně k žádné národnosti, ale patří plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim.

Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957 texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrád Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu Panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství, jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950 po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobody a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

Myslící Evropané začali po druhé světové válce s integračním procesem, jeho výsledkem je Evropská unie, byť její podoba nebude nikdy konečná. Leč nelze onomu integračnímu procesu upřít, že je cestou vpřed, nikoli zpět.

A proto si dovoluji znovu připomenout slova Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který ve dvacátých letech minulého století napsal o těch, kteří budou proti filozofii Pan-Evropy toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.

Stačí?