OSOBNOST: Muž, který spojil západ a východ slunce (1)

Počátkem druhé poloviny července roku 1945 měl Winston Churchill velice napilno. Musel rychle odejet s Attleeem a Edenem do Berlína a spolu s prezidentem Trumanem a generalissimem Stalinem absolvovat celkem devět zásadních jednání o poválečném uspořádání Evropy. Jenže již 25. července se britští politici museli vrátit domů, aby byli u toho, když budou vyhlášeny výsledky britských všeobecných voleb. Očekávala se patová situace. Jenže labouristé získali o 150 parlamentních křesel více než všechny ostatní strany dohromady. Churchill podal králi resignaci, ten pověřil Attleeho, aby jmenoval novou vládu a udělil Churchillovi Podvazkový řád, nejvýznamnější a nejstarší královské vyznamenání, udělované zřídka kdy lidem neurozeným. Churchill vyznamenání odmítl, nechtěl být ještě sir a chtěl setrvat jako vůdce konzervativní opozice v Dolní sněmovně. Lidé byli zděšeni, že „válečný premiér“, který se tolik zasloužil o Anglii, Evropu i svět, se dostal mimo hru. Ale to neznali muže, jemuž byla vlastní především politika mezinárodní. Jedenasedmdesátiletý Winston Churchill měl před sebou ještě dvacet let bojů o sjednocení Evropy, pět let sepisování šesti objemných svazků o historii druhé světové války za což obdržel Nobelovu cenu za literaturu, farmaření, malování, vítězství ve volbách v roce 1951, Podvazkový řád v roce 1953, který tentokrát přijal. Byl první neameričanem, který dostal v roce 1955 v New Yorku „Cenu svobody“, v květnu 1956 obdržel v Cáchách Cenu Karla Velikého za služby Evropě. V roce 1963 se stal čestným občanem Spojených států, což byla pocta velice neobvyklá.

A snad ještě jednu poznámku týkající se dějin Československa. Koncem třicátých let do nich neblaze zasáhl britský ministerský předseda, člen konzervativní strany, Neville Chamberlain především uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Bohužel věřil tomu, že ústupky, tedy uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa odvrátí Druhou světovou válku a zachová mír za každou cenu. Byl to krutý omyl, na který doplatil celý svět. V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové.

A tak se Winston Churchil pustil po válce do mezinárodní politiky znovu, a znovu naplno. První tři měsíce roku 1946 strávil ve Spojených státech. 5. března 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu ve státě Missouri projev, který obletěl celý svět. Vyzval anglicky mluvící národy, aby se postavily do čela sjednoceného světa s cílem vytvořit bratrské společenství. Vyzval OSN k vytvoření mezinárodních sil tak, aby byly státy zbaveny potřeby udržovat národní armády. A také varoval před „železnou oponou“, kterou spustilo Rusko, aby tak odřízlo východní Evropu od ostatního civilizovaného světa. O deset dní později v New Yorku Churchill vysvětlil, že svým projevem ve Fultonu nedal najevo žádné nepřátelství vůči ruskému lidu, že jeho obavy pramení pouze z toho, že 180 milionů lidí v Sovětském svazu a další miliony mimo Rusko jsou v moci hrstky mužů, kteří mají absolutní moc. Celý anglofonní svět cítí sympatie s ruským lidem a chce s ním spolupracovat. Jestli sovětská vláda nevyužije tyto sympatie, ponese odpovědnost pouze ona, řekl Churchill. A tím hodně předběhl svou dobu.

V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové Univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby, jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravil, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma.

O čem byla řeč? Inu o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali, a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále Curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku.

Svůj projev započal W. Churchill slovy, „chtěl bych zde promluvit o tragedii Evropy“ a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa - „let Europe arize“ Mezitím sdělil svým, posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách, a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížení Francie a Německa psal zcela veřejně Churchilův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove – Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove – Kalergimu, a které měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda.

Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží.

„Rád bych tu dnes mluvil o tragedii Evropy. Tento vznešený kontinent, který celý se skládá z těch nejvíce vynikajících a nekultivovanějších oblastí na zeměkouli, s mírnou teplotou a přijatelným klimatem, se stal domovem všech možných velkých ras západního světa. Stal se fontánou křesťanského učení a křesťanské morálky. Je původcem celé řady kultur, umění, filosofií a věd, a to jak v dobách dávných, tak i v době moderní. Jako první krok, pokud chceme dát znovu dohromady evropskou rodinu, musí vzniknout partnerství mezi Německem a Francií. Jen na této cestě Francie obnoví svoji mravní a kulturní vedoucí úlohu v Evropě. Duchovní obrození Evropy je vyloučené bez duchovně veliké Francie a duchovně velikého Německa. Skladba Spojených států evropských, pokud má být vystavěna dobře a opravdově, musí být taková, aby se materiální síla jednotlivého státu stala méně důležitá. Malé národy by měly mít stejnou váhu jako národy velké. První praktický krok, který je potřeba učinit, je založit Radu Evropy. Pokud zpočátku nebudou některé státy Evropy chtít anebo moci se připojit k Unii, musíme alespoň zajistit prostor, kde se bude možné, aby se setkávali ti, kteří tomu chtějí a mohou. Ochrana lidí všech ras a všech zemí před válkou nebo před znevolněním musí být vystavěna na pevných základech a musí být zabezpečena připraveností všech mužů a žen, kteří raději zahynou, než aby žili v tyranii“.

Onen hold Panevropskému hnutí nesložil Churchill proto, že při přípravě svého odvážného a jasnozřivého curyšského projevu spolupracoval na jeho textu s Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Uvědomil si znovu totiž, také pod dojmem otřesných hrůz válečných, že od dvacátých let leželo na evropském jednacím stole řešení. Byla jím idea panevropská, vycházející z perfektního rozboru možného nebezpečí ze strany Ruska a Německa, z dokonalého vysvětlení nebezpečí nacionalismu a ze stanovení jediné možné vize ekonomického propojení národů evropských. Nebylo již vinou autora tohoto řešení, že byl evropský jednací stůl znovu převržen. Proč znovu? Oba muži o sobě věděli daleko dříve. 24. června 1925 vystoupil v britské Dolní sněmovně tehdejší ministr financí Winston Churchill a přihlásil se k idejím Panevropským, které tolik nadchly například Léona Bluma a Aristida Brianda. Jednu základní myšlenku potvrdil takto:

„Kdybychom mohli tak Galy a Teutony spolu tak těšně a vzájemně hospodářsky, sociálně a morálně propojit, aby již nikdy nevznikla příležitost k novým třenicím, a aby staré antagonismy zanikly při realizaci vzájemné prosperity provázanosti, Evropa by se znovu narodila“.

Na nové evropské zrození si museli oba muži počkat. A nyní, pár měsíců po ukončení hrozné druhé války světové se příležitost naskytla. Již ji nepustili z ruky.

Jak to vlastně všechno začalo? Začalo to tím, když jednoho dne roku 1890 se stala jednomu přednímu rakouskému diplomatu nemilá a poměrně neobvyklá věc. Jedenatřicetiletý Heinrich hrabě Coudehove-Kalergi (1859-1906), doktor práv a filozofie, byl i přes své mládí zkušeným diplomatem. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast. Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu.

Tento šlechtic, diplomat, vědec a také přesto i romantik, spadl na rušné tokijské ulici z koně, který se lekl rikši, náhle se vynořivší z boční uličky. Stalo se tak zcela náhodou před obchodem pana Aoyamy, bohatého obchodníka se starožitnostmi. Dcera pana Aoyamy, Mitsuko se zraněného hraběte ujala. To ještě netušila, že se stane matkou jeho sedmi dětí. A že její druhorozený syn trochu pohne, nebo chcete-li, zacloumá, Evropou. Tehdy sličná sedmnáctiletá Mitsuko možná ani netušila, kde nějaká ta Evropa leží.