Gustáv Husák dodnes zůstává symbolem politika, který hájí zlo pod heslem: Chcete snad, aby to dělal někdo horší?

Přísně vzato, Gustáv Husák není osobností roku 1989. To už byl dávno za svým mocenským zenitem. Prvním mužem ve státě přestal být už koncem roku 1987, když ho na postu generálního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Miloš Jakeš. On sám zůstal jen v ceremoniální roli hlavy státu a jako takový se v prosinci 1989 jen formálně postaral o to, aby KSČ odevzdala moc ústavní cestou.

Můžeme tedy říci, že Husák byl pouze tím, kdo puntičkářům brání nazývat změny roku 1989 revolucí? To by bylo příliš zjednodušené. Husák symbolizuje celou éru let 1969–1989, normalizaci, jež zanechala stopy na celém státě i společnosti. Ba více. A ať se nám to líbí, či ne, tak trochu zůstává i symbolem toho, co z té éry přežívá – třeba v různých modelech chování.

Kde najdeme Husákovy děti? V dnešních elitách

Husák dal té éře jméno. Dodnes se říká Husákova normalizace. Dal jméno jistému způsobu, jakým se běžní lidé vyrovnávají s mocí, přežívají se svými rodinami, chodí manifestovat na komunistické oslavy, ale přitom shánějí katalogy západního zboží, budují si blahobyt v soukromí, projevují apatii, zbabělost či lhostejnost. Prostě modelům chování, které normalizace kultivovala a které s jejím koncem rozhodně nezanikly. Záleží jen na tom, jaké se jim otevřou možnosti.

Toto je skutečný odkaz Gustáva Husáka. Zmíněné modely chování jsou archetypální. Existují od té doby, co se lidstvo stalo lidstvem, a příklady – uváděné pro výstrahu – bychom našli už v Písmu. Ale Husákova éra je přímo vymáhala a de facto kanonizovala.

V politice, kultuře, vědě i celém spektru lidských aktivit umetla cestu k moci lidem, kteří byli vůči režimu poníženě konformní a nestyděli se za to. Říká se tomu negativní výběr. Tím na celou generaci zdeformovala československé elity. Ba hůře. V běžném vnímání z nich učinila jakési antielity, typy, které nebyly dávány za příklad ani v režimně konformních rodinách.

Husákova éra ovšem konformitu odměňovala. Ani v tom nebyla originální. Ale více než jiné režimy se starala o blaho poslušných – zavedla prodej aut bez pořadníku, mateřské příspěvky, pohřebné i novomanželské půjčky. Podpořila vznik početně silné generace, jíž se dodnes říká Husákovy děti.

Aby bylo jasno, fakt, že někdo patří mezi Husákovy děti, vůbec neznamená, že on sám je režimně konformní. Ale můžeme si uvědomit, že právě Husákovy děti – lidé, kteří se za normalizace narodili i získali první poznatky o světě – dnes tvoří většinu čerstvých elit v politice, kultuře, médiích i vědě. Snad jen ve sportu je už tato generace překonána (k posledním typickým Husákovým dětem patří Jaromír Jágr).

Už proto řadíme Gustáva Husáka k osobnostem, které stojí za připomenutí při 25. výročí svobody. A pak je tu ještě jeden důležitý důvod. Husák je symbolem éry, jejíž vznik umožnila invaze sovětských tanků v srpnu 1968. Ale tím symbolem se nestal jako exponent kolaborantů a Brežněvova vedení v Moskvě, nýbrž jako jeden z mužů „pražského jara“. To je zásadní věc s obecnějším přesahem.

Zosobněním kolaborantů zůstal až do své letošní smrti Vasil Biľak. Ten byl skutečným exponentem stalinismu, sovětské invaze (autorem „zvacího dopisu“) i Brežněvova vedení. Byl místodržícím Moskvy v Československu, jak se říkávalo. Kdežto Husák, sám bývalý vězeň z éry stalinismu, měl pověst exponenta reformistů, byl mužem, který se „jen“ chopil příležitosti. To je důležité.

Husák se dostal k moci v dubnu 1969 jako stoupenec „menšího zla“, jako ten, kdo sice nesouhlasí s okupací, ale chce zachránit maximum z již dosaženého, kdo se snaží „držet pozice“, kdo odmítá kritiku poukazem: Chcete snad, aby to dělal někdo horší? Chtěli byste raději Biľaka?

I to patří k odkazu Gustáva Husáka, chcete-li husákismu. I dnes se přece střídají vlády, establishmenty, či dokonce režimy, jak se někdy označuje volební a mocenský nástup nových, ideově neukotvených stran a hnutí. I dnes se cení a odměňuje konformita s režimem. I dnes se vyšvihují do mocenských pozic lidé, kteří odmítají kritiku poukazem: Chcete snad, aby to dělal někdo horší?

To vše se odehrává ve zcela jiném kontextu, bez hrozby totality. A přesto se v různých souvislostech používají výstrahy před normalizací či její atmosférou. I takto dnes rezonuje éra Gustáva Husáka.

Já z toho národ dostanu

Tady už je čas odbočit k jeho životnímu příběhu. Husák pocházel z prostředí sociálně slabého, ale ne komunistického. Narodil se na vsi u Bratislavy, přesto se jako jediný z šesti sourozenců dokáže společensky vyšvihnout. Vystuduje práva a ke komunismu se dostává přes intelektuální prostředí (Vladimír Clementis, Laco Novomeský) bratislavských kaváren.

Válku přečká i jako komunista bez velkých potíží – i proto, že absolvuje propagandistickou cestu po nacisty dobyté Ukrajině. Za Slovenského národního povstání jde politicky nahoru (místopředseda národní rady), což slibuje dobrý start do nových poměrů. Ale tři roky po „vítězném únoru“ přichází šok. Husák je zatčen a připravován na monstrproces s „buržoazními nacionalisty“. Je krutě týrán (namáčeli mu hlavu ve vlastních výkalech), ale na rozdíl od drtivé většiny ostatních se nepřizná. Tím si zřejmě zachraňuje život, neboť odmítá-li přistoupit na proces podle stalinských pravidel (rozuměj: odříkat svou roli podle scénáře), nelze ho pořádat jako veřejný, musí se odložit – a v roce 1954 se už místo provazů dávají „jen“ doživotí.

Toto je první Husákovo vybočení z komunistického stereotypu. Přispívá k tomu, že dost lidí ho pak pokládá za člověka ze stalinismu vyléčeného. To platí v 60. letech, když je propuštěn na amnestii, rehabilitován a vrací se k politické kariéře. Coby komunista s devíti roky kriminálu získává důvěru reformistů, na jaře 1968 už je místopředsedou československé vlády a hlásí se k pražskému jaru.

Až 21. srpen přináší další výraznou změnu. Aby nedošlo k mýlce. Husák nevítá ruské tanky jako Biľak. Neuvažuje o ustavení „dělnicko-rolnické vlády“ na ruských hlavních. Okupaci upřímně odsuzuje, ale filozofovi Miroslavu Kusému, kterého potká týž den v Bratislavě, říká: „Já z toho tento národ dostanu, i kdyby mi za to měl naplivat do očí.“ Vzápětí zdůrazňuje, že je třeba najít politické řešení – a to už je cesta k politice menšího zla.

Husákovi se daří přesvědčit Brežněva, že pravým lídrem pro Československo není Biľak, ale on sám. A se svým přístupem „chcete snad, aby to dělal někdo horší?“ není osamělý. Žádný z mužů pražského jara neodstoupil sám, když viděli, že ani základní liberální reformy nejsou udržitelné.

Dubčeka, národem milovaného lídra, Husák vytěsňuje z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ už 17. dubna 1969. Ale Dubčekovi stojí za obranu i nižší post šéfa Federálního shromáždění. Když lidé demonstrují 21. srpna 1969 a československé (ne sovětské!) „orgány“ na ně vytasí obušky a zahájí střelbu, většina netuší, že „pendrekový zákon“ podepsal právě ten Dubček, jehož jméno skandovali.

Tak v praxi vypadá politika držení pozic. Husák je jejím symbolem. Dobře to vystihl historik Vilém Prečan: „Husák se stal představitelem té politiky ,menšího zla‘, jež se vždy ukáže být tím největším zlem. Splnil přesně to, co Sověti potřebovali, a přinejmenším první dva roky byl z jejich hlediska nezastupitelný, protože na rozdíl od vykřičených zrádců měl ještě důvěru části veřejnosti.“

Žijete? Tak si toho važte

Co se týče normalizace a role Gustáva Husáka v ní, je užitečné zalistovat ve dvou knihách bratislavského disidenta (bývalého komunisty) Milana Šimečky. První z nich – Obnovení pořádku – reflektuje počátky normalizace.

Husákovi, píše Šimečka, se dařilo vzbuzovat dojem, že každý jeho krok je optimálním řešením krize v omezených možnostech tvrdé reality a že on sám je zárukou, že nedojde k nejhoršímu. Husák ve svém uvažování vycházel z kruté zkušenosti člověka, jenž unikl oběšení jen díky příznivé časové souslednosti. Takový člověk nepovažuje samotné vězení za příliš velkou tragédii a pro politiky, kteří prohráli v tak velké bitvě, pokládá prostou možnost žít za velké dobrodiní.

Druhá kniha – Konec nehybnosti – zachycuje závěr Husákovy éry: „Je prototypem jednorozměrného člověka, strženého jen a jen politikou, politikou v nejhorším vydání, politikou, která je v jádře jen mocenskou manipulací,“ píše Šimečka.

I toto připomínání je součástí 25. výročí svobody. Žádná svoboda není automatická, nároková ani navěky.

Právník, vězeň a generální tajemník
- 10. 1. 1913 se Gustáv Husák narodil v Dúbravce u Bratislavy
- 1933 vstupuje do komunistické strany
- 1938 promován doktorem práv
- 1951 zatčen a poté odsouzen na doživotí
- 1960 propuštěn na amnestii
- 1968 v dubnu se stává místopředsedou československé vlády
- 17. 4. 1969 – 17. 12. 1987 generálním tajemníkem ÚV KSČ
- 29. 5. 1975 – 10. 12. 1989 prezidentem republiky
- 18. 11. 1991 umírá v Bratislavě

LN, 8.12.2014