„Exil není útěkem z vlasti, ale naopak jejím nalezením - i za cenu, že se tak stane na novém i jiném než tradičním místě. Vlast však v tomto smyslu neoznačuje komunitu ani region, ale prostě stav lidského nitra, na komunistech vyvzdorovaný.“ Tuto myšlenku sdílel Pavel Tigrid se svým přítelem Janem M. Kolárem a hlavně podle ní až do roku 1989 žil.

Nostalgii a schůze Rady svobodného Československa, na nichž se naši exulanti dokázali hodiny hádat o budoucí ministerské funkce a o budovy v Praze, kde po převratu budou sídlit, považoval za směšné. Brzy po založení rozhlasové stanice Svobodná Evropa se pohádal i s Ferdinandem Peroutkou o způsobu komentování. Peroutka údajně zastával názor, že jako nemocnému není možné vždy říkat úplnou pravdu, aby nechřadl na duchu, není možné ani nesvobodným lidem brát naději. Tigrid naopak trval na tom, že i pro nemocného je výhodnější vědět, jaký je jeho skutečný zdravotní stav, než mu lhát. Kvůli sporu z mnichovského rádia v roce 1952 odešel a živil se ve Spojených státech jako číšník až do potlačení maďarského povstání v Budapešti, kdy založil nejdůležitější exilový český časopis Svědectví. Byl financován ze stejných zdrojů jako Svobodná Evropa.

Od Expa 58, kde naši umělci zazářili, se na Západ dostávalo víc lidí, se kterými se Tigrid, pokud to šlo a oni se nebáli, setkával. Měl to o to jednodušší, že v mládí se s umělci stýkal ve Studentském časopise a znal se i s levicí, která byla soustředěna kolem Mladé kultury. Díky schůzkám došel k přesvědčení, „že jsou mu bližší komunisté, kteří věří ve svou unikající bludičkou šťastné budoucnosti, než antikomunisté, kteří nevěřili už ani v sebe sama.“

Na počátku šedesátých let, a to už byl zase v Evropě, v Paříži, v článku Československo a jeho lid - situace a výhledy na prahu nového desetiletí, napsal: „Nespokojený komunista - a říkám to zcela vážně - ten koneckonců na něco věří - i když je to nesmysl - ale věří... Mně se zdá, že jen věřící lidé, i pomýlení věřící lidé, mohou něco chtít, něco stvořit, o něco usilovat...“ Tato myšlenka ho přivedla k tomu postavit se proti skoro celému exilu a otevřít Svědectví i reformním komunistům. Jeho strategie byla úspěšná a přispěla k fenoménu, kterému říkáme Pražské jaro, ale posléze i k okupaci Československa kvůli neschopnosti našich tehdejších politiků. Brzy poté, co se z této rány vzpamatoval, otevřel svůj časopis mladým, undergroundu, tedy lidem jako byli Jaromír Pelc či Martin Magor Jirous, a zase se trefil: jejich poetika přežila dodnes.

Pavel Tigrid svůj boj za demokratické Československo nikdy nevzdal, nikdy nepodlehl poraženeckým náladám a hlavně vždycky, když s něčím nesouhlasil, když se události dostaly do rozporu s jeho přesvědčením, měl odvahu říci hlasitě NE. Proto je důležité si Tigrida i sto let od jeho narození právě v těchto dnech připomínat, jako to učinili ve středu učitelé a studenti gymnázia v Ostravě, které nese jeho jméno.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel