Tak to vypadá, že se České dráhy brání konkurenci stůj co stůj. Po neochotě investovat do úprav tratí kvůli konkurenčním soupravám zavádějí dráhy i zpoplatnění užívání nádraží. Nikoli ovšem cestujícím, ale konkurenčním společnostem, které mají zájem provozovat konkurenční soupravy na kolejích. Nic proti tomu, nádraží jsou ve vlastnictví Českých drah a musejí je udržovat, byť si některé náklady nechávají proplatit buď krajem, nebo státem. Pokud ovšem mají soukromníci platit za užívání nádraží, dle slov mluvčího ČD Aleše Ondrůje od 170 do 470 korun za jedno zastavení soupravy, a jejich konkurence, vlaky samotných Českých drah nikoli, jedná se o celkem pokřivené konkurenční prostředí. Domnívám se, že východiskem z tohoto problému by mohl být krok, kdy by všechna nádraží provozovala např. dceřiná společnost Českých drah, která by měla na starosti pouze tato nádraží. A jiná část Českých drah by provozovala osobní přepravu po kolejích. Ta by byla nucena platit stejné poplatky jako soukromí přepravci. Ale vzhledem ke zmiňované nechuti ke konkurenci jsem vůči této změně značně skeptický.

Podle analýzy poradenské firmy KPMG International stále více zemí na světě snižuje sazbu daně z příjmu právnických osob. A to z naprosto jednoduchého důvodu – nalákání investorů a tím vytvoření nových pracovních míst. Nové firmy poté kompenzují státní příjmy, o které přišly snížením daní. Myslím, že jednodušeji už snižování daní vysvětlit nelze. Jistě, většina stran se v současné době nebrání snižování daní z příjmu. Ovšem domnívám se, že ke skutečně reálnému a citelnému snížení těchto daní může přikročit jen strana, která ví, že společně s tímto krokem je nutné snížit i státní výdaje. Strana, která se bojí sáhnout na výdajovou položku rozpočtu, zejména z důvodu nevole širší části veřejnosti, bude o snižování daní pouze mluvit nebo bude provádět velice, velice kosmetické změny.

Tento týden se v poslanecké sněmovně opět porcoval medvěd, nebo-li stavěly se poslanecké pomníčky. Některým poslancům šlo o to, vyšťourat z rozpočtu nějaký ten milión do svého regionu. Na rovinu říkám, že se mi tato praxe vůbec nelíbí. Za prvé v tom absolutně postrádám logičnost. Jsou projekty tímto způsobem financované podloženy minimálně stejně, nejlépe ještě přísněji, jako např. žádosti o podnikatelskou půjčku? To znamená záměr, ekonomické vyhodnocení, efektivní využití, něčí odpovědnost, závislost na hospodárnosti provozu apod.? Za druhé samotné financování. Jak je možné stavět pomníčky, když podle ministra financí není v rozpočtu rezerva a o tyto finance se prohloubí již tak vysoký deficit devadesát miliard korun? A do třetice, kdo zodpovědně posuzuje, že tento projekt je potřebnější, účinnější, hospodárnější či prospěšnější než projekt jiný? V neposlední řadě mi vadí, že někteří poslanci nejsou s to vystoupit se svým návrhem samostatně a postavit se za něj. A to pouze z toho důvodu, aby bylo jasné, kdo se zaručuje, že peníze daňových poplatníků na ten či onen projekt nebudou penězi vyhozenými. Obávám se, že dokud nebude mít tato praxe jasně definované parametry, nikdy nebude působit důvěryhodně.

Při vyjednávání o minimální mzdě nepanovala zrovna ideální shoda mezi vládou, odbory a zaměstnavateli. Vláda měla zájem zvýšit minimální mzdu o 45 korun na zaokrouhlených 8000. Odbory požadovaly logicky víc, zaměstnavatelé naopak zmrazení. Myslím, že asi nikdy, nebo takřka velice vzácně může vzniknout mezi těmito třemi subjekty nějaký jednotný názor. Zvláště pokud jde o peníze. Ostatně jak praví známé rčení, kde tři odborníci, tam čtyři odborné názory. Domnívám se, že cesta k jednoduššímu vyjednávání by mohla vést přes snížení tripartity o jednoho zástupce. Na výši minimální mzdy a vůbec jakékoli mzdy v soukromé sféře by se domlouval vždy zaměstnanec se zaměstnavatelem. A pokud má firma odbory, tak odbory se zaměstnavatelem. Podíl státu na těchto vyjednáváních by spočíval pouze v dodání jasně daných mantinelů v podobě kvalitních a jednoduchých zákonů, které ovšem nebudou určovat konkrétní částky. Snad s výjimkou životního minima.

„Pokles preferencí ČSSD v listopadu je podle mého názoru způsoben jednoznačně útoky Miloše Zemana a jeho věrných na politiku vedení ČSSD i mě osobně“, prohlásil předseda Paroubek. A já si do té doby myslel, že úbytek byl odstartován negativním povolebním prohlášením, následnou a do nynějška trvající „ne, ne, ne“ politikou či nejasností ve směřování ČSSD (výroky typu „chceme vládnout“ nebo „radím jít do opozice“). A přitom za všechno může Miloš Zeman. Tak příčinu už Jiří Paroubek našel a teď jsem zvědav, jak ji bude odstraňovat, aby zabránil dalším následkům.

Jedno zajímavé číslo na závěr. 4347. To je počet úředníků, kteří od roku 2000 rozšířili personální řady Ministerstva práce a sociálních věcí. A pak že se sociálně-demokratičtí ministři působící na tomto ministerstvu nesnažili snižovat nezaměstnanost! Tolik ironie. Bohužel stav je takový, že boj s narůstající byrokracií se leckdy podobá boji s větrnými mlýny. Jsem přesvědčen, že jednou z příčin růstu státních zaměstnanců je i mohutně narůstající počet a také složitost zákonů, které je poté třeba svědomitě plnit a také dohlížet na jejich plnění. A tudíž, podobně jako v předchozím postřehu, dokáže-li se odhalit příčina, snadněji se poté eliminují následky. Tímto ovšem nechci tvrdit, že narůstající zákony jsou jedinou příčinou růstu státních úředníků, ale jsem přesvědčen, že na tom mají svůj nemalý podíl.

Autor je místopředseda jihomoravského regionálního sdružení ODS

www.michalkadlec.com