Ex-premiér Paroubek nadhodil skutečně neodolatelnou nabídku: velkou koalici ODS a ČSSD, která by spravovala zemi dle jeho slov „třeba dva roky“, ve které by on sám nefiguroval. Spokojil by se i s jinou ústavní funkcí. Ta nabídka už zní sama o sobě značně nevěrohodně. Za prvé – před volbami sepsal společně s Milošem Zemanem pro deník Právo článek s titulkem „Velká koalice by byla podvodem na voličích.“ Za druhé: nabídka s časovým ohraničením „třeba na dva roky“ může vyznívat jako „až se nám zlepší preference“, nebo „až ODS poklesnou preference“, či zkráceně řečeno „až se nám to prostě bude hodit“. Za třetí – spokojení se s jinou ústavní funkcí není žádný odchod do ústraní. To je normální potřeba „být u toho“. Ex-premiér se ohání svým německým vzorem Gerhardem Schroedrem. Dle Paroubkových slov „jsou chvíle, kdy si politik musí říct, že už toho namluvil tolik, že u nějakého řešení nemá co dělat. Ale měl by vytvořit podmínky, aby byla situace řešena. Schoroeder takové rozhodnutí udělal a v Německu je velká koalice, která může udělat nezbytné reformy, na které by se slabší vláda nezmohla.“ Jen bych k tomu dodal, že jednak se Schoeder nespokojoval s nějakou jinou ústavní funkcí a jednak se velké koalici v Německu zase tak extra zásadní reformy nedaří. Paroubkova nabídka by tedy měla být ze strany ODS jasně odmítnuta, což se samozřejmě stalo.

Laureát Nobelovy ceny za mír Muhammad Júnus nebyl zrovna mezi horkými favority na tuto světovou cenu. Je to ekonom z Bangladéše, nechudší asijské země. O svoji cenu se zasloužil svým nápadem, který spočívá v postkytování tzv. mikroúvěru. Půjčuje malé částky peněz v chudých zemích těm, kteří jsou schopni je zhodnotit, ovšem u klasické banky by se žádostí o půjčku neuspěli, neboť jejich záruky či jejich jmění banku prostě nepřesvědčí. Tímto způsobem se tedy snaží bojovat proti chudobě. Jeho obhajoba je na jednu stranu kontroverzní, ovšem dle mého názoru skýtá velkou pravdu: „Ať zapomenou na charitu a místo toho se projevují jako podnikatelé“, vzkazuje například světovým vůdcům, nebo „charita není lékem na chudobu. Vytváří jen závislost.“ Bohužel, takové „charity“ v přeneseném smyslu slova se dějí i u nás. Stačí si všimnout nejrůznější sociální dávek, přídavků a podobných vymožeností našeho státu. Nelze kategoricky tvrdit, že se charitou v tomto slova smyslu dají nazvat všechny dávky, ovšem na některé je velice příjemné si zvykat. Velice nepříjemná je ovšem ta odvykací kůra a návrat k normálu. Za „vyčištění“ těchto přídavků a dávek ale u nás nikdo nemůže čekat Nobelovu cenu. To spíš bude následovat prohra v následujících volbách. Stačí se podívat na Slovensko.

Odboráři mají v plánu navrhnout pro příští rok růst mezd rovnou o sedm procent. Zdůvodňují to svým odhadem o růstu inflace v příštím roce (3,5%) a odhadem růstu HDP (o 5-6%). Nic proti zvyšování mezd. K úplnému pochopení jejich požadavků mi ovšem chybí ještě jeden odhad růstu a řekl bych ten nejdůležitější, podle kterého by se měly řídit platy – růst produktivity práce. O tom jsem se bohužel nikde nedočetl. Co jsem se ale dozvěděl, je to, že odborový předák Milan Štěch si vytyčil jako jednu z priorit při svém letošním znovuzvolení do čela Českomoravské konfederace odborových svazů i rychlejší růst mezd. Zajímalo by mě, zda se v jeho prioritách pro znovuzvolení vyskytovaly i sliby o růstu produktivity práce či třeba zvyšování kvality zaměstnanců. Jestli ano, pak je vše v nejlepším pořádku.

Půjčka na splácení starých dluhů a úvěrů je nový produkt, se kterou se jako první představí trhu GE Money Bank. Produkt by měl pomoci těm, kteří mají několik úvěrů v různých finančních domech. Po splnění několika kritérií ze strany zájemce banka jeho úvěry vypořádá a klientovi sloučí splátky v jednu, kterou mu v rámci možností lépe přizpůsobí. Na první pohled zajímavý produkt, který může mnoha „předluženým“ lidem pomoci. Že se ovšem nejedná o žádnou dobročinnost nebo charitu je celkem jasné. Cíl jakékoli banky je samozřejmě zisk. Čili klient sice bude mít jednodušší, snadnější a „schůdnější“ splátkový kalendář, nicméně nebude to zadarmo. A tak stále jedinou možností, jak se nedostat do dluhové pasti je jednoduše a pragmaticky zvažovat své výdaje a zejména ty, na které je nutné si brát úvěr. V žádném případě zde nechci moralizovat ani poučovat, neboť každý svého štěstí strůjcem, nicméně stále, stále platí stará Senecova slova: Nekupuj, co je potřebné, ale co je nezbytné; co není potřebné, je i za haléř drahé.

Autor je místopředseda Jihomoravského regionálního sdružení ODS

www.michalkadlec.com