Nikdy jsem neskrýval svou skepsi ohledně schopnosti ODS stát se stabilní a silnou stranou přijatelnou pro široký okruh voličů pravice a středu. Nástup Petra Nečase a vznik středopravé vládní koalice jsem přesto sledoval s nadějí, že jsem se mýlil a že i u nás se snad konečně dožijeme vzniku názorově pluralitní silné pravicové strany, jak je známe ze zavedených demokracií. Co zbývá z této naděje po událostech uplynulých dní?

Aby se ODS vydala kýženým směrem, musela by se důvěryhodně změnit především ve třech bodech:

1. Vypořádat se s klientelismem a přestat bagatelizovat, resp. tolerovat problém korupce.

2. Přestat fungovat jako „názorový monolit“ podobající se spíše netolerantní sektě než normální politické straně.

3. Vykročit z ideologického stínu Václava Klause, zejména co se týče postoje k Evropské unii.

Jinými slovy ODS by se musela vrátit ke své „předsarajevské“ identitě a zvládnout to, co se jí nepovedlo v letech 1996-97 (očistit se a rozkročit se). Za Topolánkovy vlády se ODS začala alespoň trochu posouvat dobrým směrem v bodě 3 (zjednodušeně řečeno: nástup Saši Vondry, ústup Jana Zahradila), ale těžko mluvit o naději ohledně bodů 1 a 2.

„Nečasova“ ODS se mohla posunout dál. Do čela se dostal politik s pověstí slušného člověka s čistým štítem a pevnými hodnotami, což dávalo naději na očistu. Převzetí vládní odpovědnosti v rámci koalice, která se a priori netěšila valné přízni „Hradu“, dávalo zase naději, že se ODS začne kultivovat a z agresivní sekty bojující proti všem (doma i v Evropě) se stane normální otevřenou politickou stranou západoevropského střihu. Leč první varování přišlo po pražských volbách: vznik koalice ODS-ČSSD ukázal Nečasovu slabost v roli šéfa strany. A pak přišla aféra Knetig-Drobil...

Ad 1: Po poslechu oněch slavných nahrávek lze jen těžko věřit, že ODS nastoupila cestu k očistě. Kredit Petra Nečase jakožto „pana čistého“, resp. víra v jeho schopnost střetnout se s korupcí a klientelismem dostaly citelnou ránu.

Ad 2: Reakce z řad ODS (slova o zrádcích, práskačích, spiknutí atd.) – to jsou staré známé mechanismy a reflexy, na kterých Václav Klaus postavil „postsarajevskou“ ODS. Věřím, že v ODS jsou lidé, kteří chtějí s pochybnými praktikami opravdu zatočit a kteří musí být z výlevů pana Knetiga („krádeže za bílýho dne“ nebo „vytváření finančního zázemí“ pro politickou kariéru skrze státní fondy) stejně znechuceni jako většina normálních občanů. Proč, proboha, mlčí? Proč naopak této aféry nevyužijí k tomu, aby dostali „kmotry“ a spol. pod tlak? Že by stejná krátkozrakost a lidská slabost jako v roce 1997 tváří v tvář tehdejším aférám?

Ad 3: Již od svého nástupu se Petr Nečas (v rámci snahy distancovat se od Mirka Topolánka) spíše snažil ideologicky přimknout k Václavu Klausovi. Koalice s TOP 09 a VV ho v tom mohla brzdit, ale dlužno říci, že koaliční partneři (trpící vlastní ideovou prázdnotou a ohebností) v roli kultivátorů ODS a protivah vůči ideologickému vlivu „Hradu“ selhávají. Co tedy od nich čekat poté, co se i v institucionální rovině nechali vmanévrovat do role rozhádaných žáčků, kteří potřebují „pana profesora“, aby se byli schopni dohodnout?

Martyrium české pravice asi bohužel není u konce...

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po v Dijonu